V současné době jeden z nejúspěšnějších školitelů obchodu a managementu, majitel penzionu a otec tří dětí, který si i přes časově náročnou práci vždy najde čas na rodinu i své záliby – to je Peter Urbanec. Jeho cesta k úspěchu je nejen zajímavá, ale také dnes, kdy na vše vzpomíná, ke svému příběhu dodává i filozoficko-inspirativní vložku, která rozhovor s ním udělala o poznání zajímavější…

Rozhovor proběhl na začátku prosince roku 2016 po skončení jeho školení v obchodnických dovednostech. Pan Urbanec byl po celou dobu rozhovoru velmi milý a otevřený, odpovídal s klidem a velmi otevřeně s moudrostí šťastného padesátníka plného elánu a odhodlání.

Narodil jste se na Slovensku, ale vaši rodiče byli z Moravy, cítíte se více jako Čech nebo jako Slovák?
Jako Čechoslovák. S Čechem mluvím česky a se Slovákem slovensky. Na seminářích většinou mluvím Slovensky, mám i slovenské školy, ale záleží na prostředí.

Jaká pro vás byla změna prostředí?
Narodil jsem se na Slovensku a vyrostl u Žiliny. Žil jsem ale se zvláštním pocitem, protože u nás doma se mluvilo hlavně česky. Když jsem pak ale vyšel ven, tak tam už se mluvilo normálně Slovensky. Jsem asi lepší Slovák, ale vidím to vyrovnaně.

Čím jste chtěl být v dětství?
Bije se mi to v hlavě, ale asi učit. Je to v rodině. Táta učil matematiku a brával mě často s sebou. Chtěl jsem být jako táta – mluvit k lidem, a to se mi povedlo. Žádný popelář nebo kosmonaut, jak to tak často bývá. To mě minulo.

Byl jste pilným studentem?
Nebyl a v jedné věci mi to nyní chybí. Když jsem měl udělat nějaký referát, byl jsem líný a za 5 korun jsem si ho nechal udělat. A nezáleželo na tom, jestli to byla fyzika nebo nějaké rýsování nebo cokoliv jiného. Prostě když jsem měl něco vymýšlet, tak jsem byl líný a to jsem si přenesl i do dospělosti. Když si mám například udělat strukturu na nějaké vystoupení, tak jsem líný, což mi někdy dost komplikuje život. Naštěstí mám kolem sebe lidi, kteří mi tu strukturu pomáhají dělat, jako například Martin Padalík náš hlavní metodik, který strukturu vytvoří, a já pak jen dodám tu třešničku na dortu.

Kde jste začínal na brigádě? A dalo vám to něco?
Chodil jsem často na brigády na JZD, kde se daly vydělat peníze. Jelikož mi otec zemřel, když jsem měl jedenáct let, tak jsme byly tři děti na jednu mámu a i když se s tím hrdinsky prala, tak vždy, když jsem si chtěl něco koupit, musel jsem si na to vydělat. Byla to hodně náročná fyzická práce. Ony moc nebyly možnosti brigád (nebo jsem je spíš nehledal) jako dneska, kdy mladí studenti můžou pracovat ve firmách na sofistikovaných věcech. Já jsem spíš dělal tu otrockou práci, ale můžu říct, že to považuju za takový silný zlom v mém životě. V tom smyslu, že to velice často bylo za zónou komfortu a naučilo mě to překonávat překážky.

Na počátku devadesátých let jste pracoval na výletní lodi. Jak jste se tam dostal a jak na to teď jako hoteliér vzpomínáte?
Bylo to, když jsem skončil vysokou školu. Po revoluci jsem pověsil vysokoškolský diplom na hřebík a šel jsem do Ameriky na loď dělat číšníka. Na výběrovém řízení vzali snad všechny, kteří uměli alespoň trochu anglicky. Byl to opravdu „záhul“, protože se tam dělalo sedm dní v týdnu, čtrnáct hodin denně. Člověk tam pracoval jako robot. Opravdu jsem si tam sáhnul – nechci říct – na dno svých sil, ale bylo to opravdu za velkou zónou komfortu. Když jsem se vrátil, tak to, co jiní považovali za nějakou zónu dis komfortu, tak pro mě bylo úplně v pohodě. Byl jsem ochoten makat víc, jít do věcí, které byly neprobádané, a to mi hodně pomohlo. Zlepšila se mi angličtina, ale hlavně jsem vše viděl v jiných barvách. Byl jsem po návratu rozjetý! Opravdu jsem dělal sedm dní v týdnu a můžu říct, že jsem se dostal do takového tempa, že to bylo neuvěřitelné, byla to radost z každé aktivity. Pro práci konzultanta mi hlavně hodně daly první tréningy. Tréningy dovedností, motivace, chování ke stěžujícímu si zákazníkovi, jak prodávat a podobně. Tohle všechno mě tak nadchlo, že jsem věděl, že po návratu si vezmu do pronájmu nějaký hotel a založím si konzultantskou firmu, kde budu učit hoteliéry a číšníky, jak se chovat k zákazníkovi. Samozřejmě, že se to tehdy rozrostlo mnohem více než jenom na hoteliérství.

Jak na lodi probíhaly tréningy?
Sedm dní jsme pracovali do půlnoci a o půlnoci se šlo na tréning. Dvě hodiny na tréningu a potom se šlo znovu makat. Pamatuji si například tréning, kdy jsme řešili situaci, když někdo vyleje na zákazníka kolu. Jeden dělal číšníka a druhý hosta a ten co dělal číšníka tak natvrdo vzal tu kolu a vylil ji na mě a potom to měl řešit. Pak jsme se převlékli a já pak polil jeho. Byl to opravdu zajímavý pocit si to na vlastní kůži zažít. Tenhle tréning mi hodně pomohl především v řešení různých krizových situací.
To je neuvěřitelné… Už 25 let (vzpomíná o chvíli později).

Jaké byly školící začátky?
Můj první tréning byl pro ředitele hotelů. Sám jsem si to prodával, školil, takže jsem lítal po Slovensku a podařilo se mi to prodat 24 ředitelům hotelů a rozdělil jsem to na dvě skupiny. Mimochodem v tom 93. roce nebylo tak těžké hoteliéry zaujmout, protože informace ze zahraničí moc neměli. A když jsem byl hotový s první dvanáctkou, tak jsem si nechal dát takovou zpětnou vazbu, jak se jim to líbilo. Deset z nich napsalo: „Bylo to úžasné, skvělé, hodně inspirativní, děkujeme!“ A dva napsali: „Hele jako dobrý, ale zažili jsme i lepší. Je vidět, že jsi byl v Americe a jsi tím ovlivněn, ale děkujeme, že jsme tady mohli být.“ Takže kdybych to měl převést na školní známkování, tak desetkrát jednička s hvězdičkou a dvakrát dva mínus. Samozřejmě jsem celý víkend strávil nad těma dvěma… Později jsem si uvědomil, že to upevnilo jednu z mých největších brzd, že „nejsem dost dobrý“. Došlo to tak daleko, že jsem druhý tréning zrušil (jakože z technických důvodů) a vrátil peníze. Ten tréning stál 2 800 korun na osobu, to byly v té době krásné peníze. Proto místo toho, abych víc prodával, jsem se domluvil na hotelové akademii v Brezně, kam jsem chodil jednou za týden na pět hodin učit sedmnáctileté mladé lidi hotelový management. To už jsem podnikal. Rozbíhal jsem 3 oblasti podnikání, a přesto jsem si našel jeden den v týdnu na to, tam jet, protože jsem to tak moc chtěl dělat. A právě tady v tomto řekněme „bezpečném prostředí“ jsem si budoval své sebevědomí.
Děláte školitele už několik let. Kde pořád berete to know-how a vůli pokračovat?
Kdysi jsem měl strašně silnou potřebu se s někým spojovat a hledat zahraniční firmy, aby mi daly další know-how, ale pak se to v určitém bodě změnilo a řekl jsem si: „pojď se spoléhat na selský rozum.“ Teď to vidím tak, jak říká jedno staré indické pravidlo: „když pravá ruka myje levou, tak i pravá se přitom umyje.“ Největší know-how mi dávají naši vlastní zákazníci. Jezdíme i dál do zahraničí na různé tréningy, ale pořád nejvíce sbíráme know-how na základě vlastních zkušeností.

Přemýšlel jste někdy nad tím, že byste skončil? A z jakého důvodu?
Paradoxně si myslím, že kdo tuhle práci dělá vážně, tak z ní neodchází. Je to tak úžasná práce, že mě nikdy nenapadlo, že bych to už nechtěl dělat dál. Moje cena totiž na trhu rok od roku roste a roste, zatímco kdybych dělal manažera v nějakém korporátu, tak by v mém věku (51) moje cena klesala.

Jak se vám daří časově kombinovat business a rodinu?
Je to práce, která vyžaduje hodně času přes víkendy. Na druhou stanu když se teď třeba rozhodneme s manželkou, že pojedeme na dva týdny do Chorvatska, tak pojedeme. Když řekneme na šest týdnů, tak pojedeme na šest týdnů a hlavně teď, když jsme přesunuli hodně svých aktivit na internet, je ten time-management opravdu mnohem jednodušší. Užívám si to, protože mě ta práce neskutečně baví, a když se cítím hodně unaven, tak se prostě udělá STOP.

Je nějaká věc z minulosti, kterou byste dnes udělal jinak?
Asi jako většina rodičů bych se více věnoval svým dětem nebo ani ne víc, protože jsme jim ten čas věnovali, ale dneska s takovou to vyzrálostí padesátiletého chlapa bych to prožíval intenzivněji. Myslím si, že ale neříkám nic nového, že to řekne většina lidí, kteří dnes mají své vnuky a vnučky.

Vaše motto?
„O tvém životě se rozhoduje ve chvíli, kdy se ti nechce…“ A potom ještě motto převzaté z hlavy mého oblíbeného mentora a školitele, který se jmenoval Čestmír Dammer. Už bohužel nežije, ale vždycky říkal: „Zvedni zadek, rozum se přidá.“

Máte nějakou definici štěstí?
Ne.

Na závěr nějaké poselství pro čtenáře?
Odjeďte na víkend někam na chalupu, někam kde je klid a rozmyslete si, jak chcete dál vést svůj život…

Ke konci bych chtěl ještě jednou poděkovat panu Urbanci za jeho čas a ochotu k poskytnutí rozhovoru. A k závěru ještě jednou jeho motto:

„O tvém životě se rozhoduje ve chvíli, kdy se ti nejvíce nechce…“

http://peterurbanec.sk/wp-content/uploads/2017/05/3-kempy.jpg
https://i.ytimg.com/vi/89642Qbpblo/maxresdefault.jpg
http://peterurbanec.cz/novy/wp-content/uploads/2016/09/peter-urbanec-1.jpg
https://pbs.twimg.com/media/DCbVti-V0AAmHL6.jpg

Inzerce