Občas se to prostě stane. Máme pocit, že život máme pod kontrolou a on nám v tu chvíli dá parádně najevo, že to není pravda. Jako bychom se snažili celou dobu stavět na pláži hrad z písku, který potom ve vteřině spláchne vlna. Nejdříve se rychle oklepeme a stavíme hrad znovu, ale přijde další, další, další vlna. Co teď? Mám tedy rezignovat na život a přijmout fakt, že mně byla shůry přidělena smůla?

Je to to, co chci? Ne.

Jenže cítím bolest, strach, zklamání, ztrátu bezpečí, bezmoc, zlost a křivdu. I přestože se snažím najít něco dobrého, každou chvíli mi bolest dá facku, abych na ni náhodou nezapomněla. Cítím se jako v pasti, nemůžu spát ani jíst.

Říká se, že život je jako houpačka. Jednou jsme dole, jednou nahoře. Já mám v hlavě zakódováno, že dole je to špatné, nahoře dobré. Zkusme se na to podívat trošku jinak. Snažíme se pořád zuby nehty vyškrábat nahoru do prudkého kopce. Pomalu se z toho stává zautomatizovaný děj a nám to ani už tak nemusí připadat. Potom uklouzneme nebo nás někdo strčí a mi frčíme pěkně po zadku dolů. V tu chvíli ale přece dokážeme vidět náš život i z jiných úhlů. Jasně, pak si rozbiju nos, když sletím na tvrdé dno, ale s tím, co jsem se naučila při této cestě, budu lézt nahoru jinak. Možná bude lepší, když tuto pomyslnou křivku z dobré – špatné přejmenujeme na super – příležitost.

Výborně, právě jsem ve fázi příležitosti. Jak s tím naložím?

Schválně si se mnou něco zkuste. Určitě jste měli v životě okamžik, kdy jste se cítili šťastní a naplnění. Připomeňte si ho. Nekoukejte na něj ale s pocitem – ach jo, mrzí mě, že už se tohle nedá vrátit zpět. Ponořte se do něj každou buňkou vašeho těla, jako byste tam právě byli. Vnímejte to, co cítíte, vidíte a slyšíte. Tento pocit si v sobě ukotvěte. Klidně ho uložte do nějaké části těla. Potom, až přijde rozbitý nos, si tento pocit vraťte zpátky. Ucítíte, jak se vám začne měnit tělo.

Mozek se dá totiž jednoduše oklamat. Jakmile bude mít pocit, že jsme šťastní, začne nám produkovat stále více „dobrých“ a „veselých“ hormonů. Vítejte endorfiny!

Naštěstí na nic nejsme sami. Jen během dnešního dne jsem se tolikrát přesvědčila, jaká je důležitost přátelství. Snažím se kamarádům pomáhat, když potřebují, a nečekám nic na oplátku. To samé se dnes tolikrát vrátilo mně. Až jsem celá naměkko z toho, kolik mám opravdových přátel.

Je to těžké i mě teď život nějak zkouší. Najednou to srazí na kolena, i když jsem obvykle usměvavá optimistka. Stále ale věřím, věřím v sebe, v lásku a v to, že pro mě chce život jen to nejlepší.

Plno šťastných dnů!

P. S.: Právě jsem pochopila básníky. Jakmile jsem své myšlenky hodila na papír, hned se cítím líp. Rozhodně doporučuji!

http://motivate.com.au/wp-content/themes/indreams/images/bg.jpg
http://www.evenit.ma/wp-content/uploads/2015/10/shutterstock_150064880.jpg

 

 

Inzerce