Další článek o českém krajanovi, který okouzlil svět svým umem a který nám zde zanechal své velké vlastenecké dílo. Dnes to bude na poli umění. Odkaz onoho umělce byl v historii svými krajany marnotratně a nevděčně opovrhován, a právě proto je důležité se s ním i s jeho dílem seznámit.

Alfons Mucha se narodil roku 1860 v Ivančicích jako syn soudního sluhy. Už ve svém mládí se vykazoval kreslířskou zručností. Nejdříve kreslil levou a poté i pravou rukou, což mu bylo určitě užitečné, neboť se už od 11 let musel živit sám. Dostal se do Vídně jako učeň a maloval divadelní kulisy. Stále se v malířství vzdělával a vydělával si s ním na živobytí (např. malbou kulis, komnat, kaváren, apod.). Za nedlouho se dostal do Mnichova a poté do Paříže. Zde si koupil pytel uhlí a pytel čočky, aby měl teplo a nehladověl a 16 hodin denně pracoval. Chodil se skicákem po městě a zaznamenával všudypřítomnou majestátnost. Tehdejší Paříž byla totiž v uměleckém, technologickém a celkově lidském rozkvětu. Pyšnila se svým kankánem, módou, vynálezem telegrafu, fonografu a filmu. Co se týče dopravy, byly tu k vidění velocipédy, automobily, vzducholodě a balóny. Konala se světová výstava a budovala se Eiffelova věž.

Mladý Mucha pracoval na reklamách, plakátech, ilustroval knihy. Pracoval velmi dlouho, velmi tvrdě a to se odráželo v brilantnosti jeho děl. Což se mu vyplatilo, neboť si ho v roce 1894 vyhledal jistý tiskař od filmu. Požádal ho, aby narychlo, vlastně přes Vánoce, navrhl plakát k premiéře filmu Gismonda, namaloval ho a dal k tisku. Mucha si udělal náčrt a plakát o rozměrech 216×74,2 cm namaloval doslova přes noc. Když ho tiskař uviděl, váhal – bylo to něco nového a on si nebyl jistý, jak to veřejnost přijme. Ale nemohl si vybírat, a tak ho vytiskl a nechal rozvěsit po Paříži. Zanedlouho si Muchu nechala hlavní herečka z tohoto filmu, Sarah Bernhardtová, zavolat. Alfons byl nejistý, nevěděl, co se děje. Když k herečce přišel, tak ho Sarah objala a řekla mu: „Udělal jste mne nesmrtelnou, pane Mucho.“ A senzace byla na světě. Pařížané byli jeho plakáty natolik okouzleni, že je žiletkami vyřezávali z návěsných tabulí. Tato zakázka odstartovala Muchovu hvězdnou kariéru.

   
 

Od divadla dostal 6letou smlouvu, kde navrhoval a vytvářel výpravu, kostýmy, plakáty, výzdoby, šperky a nábytek. Navíc maloval obrazy, různé ozdoby a také kalendáře. Na jeho nejznámějších dílech, která se staly ikonou značky Mucha, byly krásné dívky. Ideály ženskosti oplývající motýli a květinami. Skrze tyto krásky personifikoval roční období, zvěrokruhy, měsíce, a také rána, poledne, večery a noci. Génius jeho díla zasáhl také do architektury a sochařství. Alfons byl zakladatel a zákonodárce francouzského směru, pojmenovaném po něm – are nouveau, neboli styl Mucha (po francouzsku čteno Miša). Alfons byl hvězdou Paříže. Udavač trendů! Čech, který řídil největší uměleckou metropoli – Paříž.

 

Ovšem, v Muchovi rostla nespokojenost, pocit nedostatku, neuspokojení. Je s podivem, že tvorbu, kterou všichni tak milovali a obdivovali, měl Alfons za lacinou, druhořadou. On měl představu o vyšším umění. A to službu své vlasti – umění pro svůj národ. Mucha byl zarytým vlastencem, nacionalistou bez výbojů a agrese. Čím déle byl v zahraničí, tím více v něm rostla patriotická povinnost.

„To, co nedělám pro svůj národ, nepokládám za práci.“
„Můj čas, můj drahocenný čas padá do nicotnosti, zatímco mému národu k utišení žízně je podávána voda z kaluží.“
„Stál jsem a hleděl jsem na všechny své věci, na dosavadní tvorbu. A tu jsem pronesl svatý slib, že zbytek svého života vyplním pouze prací pro svůj národ.“

Svého slibu dostál. Když dostal za úkol namalovat obraz německých dějin, přiklonil se k událostem, kde figurují Češi, například Císař Rudolf II a jeho astrolog, pražská defenestrace, vražda Valdštejna, Vídeň obléhaná Turky, zachráněna posilou za účasti Čechů. Ovšem Mucha začal přemýšlet nad svým největším dílem. Něco, co zanechá budoucím generacím českého národa. Tu myšlenku měl již vymyšlenou a dávno prostudovanou – dějiny Slovanů, zvláště pak úlohu Čechů. Probádal veškeré slovanské dějiny, mýty, legendy, symboly, všechno. Monumentálnost chtěl odrazit ve velikosti tohoto díla. Rozhodl se pro 20 maleb o velikosti až 6×8 metrů (inspiroval se lodními plachtami). Malbu celého cyklu plánoval na 5 let, nakonec se to protáhlo na necelých 20 let. Na takovýto projekt samo sebou potřeboval peníze. Mucha nebyl moc dobrý hospodář s penězi. V Paříži vydělával jmění, ale nedokázal nic našetřit. Proto se rozhodl následovně.

„Vydělám si peníze v cizině a svému národu dám, co potřebuje, zadarmo. Práce pro národ nesmí být poskvrněna finančním zájmem. Přímo se mi hnusilo, že bych svoji svatou myšlenku mohl spojit se ziskem.“

A tak se rozhodl vyrazit do Ameriky, aby si vydělal, či našel sponzora. Jeho tehdejší slávu lze také dokazovalo také to, že jakmile Alfons přijel do New Yorku, největší noviny po celé Americe měly na titulní stránce ‚Mistr přijíždí do Ameriky‘. 6 let tedy prožil Mucha v Americe, maloval zbohatlé dámy a hledal sponzora pro své veledílo. Toho nakonec našel. Byl jím chicagský milionář a trochu podivín. Člověk, který se přátelil s budoucím československým a americkým prezidentem – Masarykem a Wilsonem. Jmenoval se Charles Crane a Muchovi zafinancoval celé jeho dílo, které bude posléze darováno Praze.

Alfons Mucha tedy začal pracovat na Slovanské epopeji. Epopej maloval na Zbirožském zámku v tamní jídelně. Obří plátna měl posazené na kolejích, tudíž jimi mohl jakoby listovat. Své dílo vytvářel každý den, stál na lešeních a štaflích 8-10 hodin denně. Barvy i jídlo si bral sebou nahoru, aby ho nic nerušilo. Skutečnost, o které moc lidí neví, je, že byl Mucha velmi dobrým fotografem. Postavy na jeho plátně si vlastně nejdříve fotil. Často mu k tomu sloužili obyvatele Zbiroha. Dodnes se jeho fotky vystavují.


1. Slované v pravlasti
Baladický motiv, který můžeme chápat jako vyhnání z ráje. Vypálení naší pravlasti, který způsobil stěhování národů a přesun Slovanů do českých zemí. Dole můžeme vidět dvě postavy, nejspíše může a ženu, Slovanského Adama a Evu. V popředí vidíme jak se ve vzduchu vznáší kněz, který je obklopen mužem ve zbroji a ženou v bílém. Za nimi je apokalyptický obzor, kde kočovníci táhnout kořist a lidi do otroctví. Jako symboly zde najdeme právě biblické postavy ve slovanské podobě, klenbu nebe kreslil Mucha přesně podle toho českého a uprostřed lze spatřit Berana – což otvírá zvěrokruh napříč epopejí. Tento obraz nám vypráví o zániku vesnice.

2. Slavnost Svantovítova na Rujáně
Na Rujáně v Baltickém moři stál slovanský chrám zasvěcen bohu Svantovítovi. Zde vždy probíhali oslavy po žních. Tancovalo se a jedlo – hodovalo se. Lze také vidět obětního býka (další zástupce zvěrokruhu). V horní části nalevo vidíme germánského boha Votana se svými vlky, který zpečetí osud Slovanů. V pravé části vidíme posledního slovanského knížete, který bez sil sedí na svém koni. V pravé dolní části lze také vidět ženu nakloněnou k mladíkovi. To je múza promlouvajíc s mladým umělcem. Tento obraz nám vypráví o zániku kmenů.

3. Zavedení Slovanské liturgie na velké Moravě
Tento výjev je z roku 879, kdy byly povoleny bohoslužby ve slovanském jazyce, o které se zasadili věrozvěsti Cyril a Metoděj. Metoděj je vyobrazen v prostřední části v zadní části jako stařec v bílém. V pravé dolní části lze spatřit knížete Svatopluka, který poslouchá schvalovací listinu od papežského vyslance. Součástí listiny ovšem bylo také to, aby se přiklonil k latinské liturgii, spojil se s německým císařem a zbavil se díla Metodějova. Což je také později stalo. V horní části lze vidět uprostřed papeže, nalevo německého císaře, mezi nimi slovany, kteří musí odejít do exilu. V popředí však stojí mladík, symbol slovanů, který v jedné ruce třímá kruh, který charakterizuje soudržnost a druhou rukou naznačuje statečnost a sílu našeho národa. Tento obraz nám vypráví o zániku slovanské říše.

4. Hajení Sigetu proti Turkům Mikulášem Zřinským
V roce 1566 došlo k bitvě o pevnost Siget. Připodobnění ke sparťanské odvaze u Thermopil je zaručeně na místě. Šlo o to, že zde chorvatský bán Mikuláš Zřinský houževnatě ze všech sil se svými vojáky bojovali proti turecké expanzi. V pevnosti bylo 2500 vojáků proti stotisícové osmanské přesile. Boje trvali měsíc a Turci utrpěli obrovské ztráty. Nakonec došlo k zničení pevnosti pomocí děl a Mikuláš se svými vojáky vyjeli vstříc obrovské armádě nepřátel. Nevzdali se a všichni do posledního padli.

1. Bratrská škola v Ivančicích
Poklidná atmosféra, kde je náplní učenost. Jde o obec Jednoty bratrské, která se zabývala učením Petra Chlčického. Jejich centrum bylo právě v Ivančicích, kde se Mucha narodil. Začali zde tisknout první českou bibli a dokončena byla v nedalekých Králicích – proto je také nazývána Kralická Bible. Všichni se sbíhají kolem pána ze Žerotína, který si prohlíží tisk, jen mladík s podobou Muchy vpravo dole zůstává číst bibli starci. Nad nimi v oblacích se shlukují hejna rorýsů, kteří naznačují že končí léto, období slunce a začíná přicházet zima. Tomu se dá i připodobnit osud tohoto bratrstva, které bude po bitvě na Bílé Hoře vyhnáno do ciziny.

2. Zrušení nevolnictví na Rusi

3. Jan Milíč z Kroměříže
Též nazýván Síla slova. Následující triptych totiž vyobrazuje husitské hnutí. Prvním hrdinou, karatelem, je právě Jan Milíč z Kroměříže. Byl to kněz, kterému byly nabídnuty výnosné pozice v Praze, ale Jan se jich vzdal a zapřísahal se, že bude žít v naprosté chudobě. V kázání si nebral servítky – mluvil o papežovi, králi. Byl tak vlivný, že přesvědčil ženy z jednoho nevěstince v Praze, aby se vzdali své obživy, zbořili tento dům, postavili na jeho místě klášter a všechny do něj vstoupily jako řeholnice – bylo jich na 200. Hrdina obrazu je samozřejmě skryt, a to sice za lešením po pravé straně, jak se modlí.

4. Kázání mistra Jana Husa v Kapli Betlémské
Na druhém obraze husitského vidíme kázání dalšího karatele, Jana Husa. Interiér si musel Mucha domyslet, neboť zde nikdy nebyl. Hus je zobrazen v černém nad davem po pravé straně. Za ním je obraz krále Jiřího, který útočí na draka, což je metafora k boji Jana Husa s církví. Pod obrazem je vidět muž s páskou přes oko – Jan Žižka. V davu sedí zástupci všech vrstev tehdejší Prahy. Nalevo sedí dokonce královna Žofie, žena Václava IV. Její dvořanka hledí za sebe, kde stojí církevní agent a píše si poznámky pro arcibiskupa. Zajímavostí také je, že tento obraz Mucha dokončil přesně 500 let od upálení mistra Jana Husa.

1. Schůzka Na Křížkách
Na tomto výjevu pod bouřlivým nebem se schyluje k další bouři. Byla totiž vyhlášena křížová výprava proti Čechám, a tak se spojuje venkovský lid s Pražany. Výšina se jmenuje stejně dodnes – Na Křížkách. Karatel tohoto obrazu je zobrazen na pravé straně na vybudované řečništi – je jím kněz Koranda. Byl to právě ten, který zahájil revoluci slovy:
„Bratři vězteš, že vinice vzkvetla, ale kozlové nám ji chtějí spásti. Pročeš napříště odhoďte potnické hole a chopte se mečů!“

2. Po bitvě na Grunwaldu
Po bitvě na Grunwaldském poli roku 1410. Slovanská vojska zde porazili německý řád křižáků, kteří násilím šířili křesťanství. Ze 7000 rytířů jich přežilo jen 15. Na zemi leží i mrtvý kontur. Uprostřed stojí polský král. Na pravé straně lze opět zpozorovat Jana Žižku. Na bitevních obrazech Mucha neztvárňoval triumf – ale devastaci, zbytečnosti padlých.

3. Po bitvě na Vítkově
Po bitvě na Vítkově roku 1420 a porážka císaře Zikmunda. Napravo vidíme opět Žižku, který odložil meč a začal se modlit. Protože jsou si vědomi, že jsou boží bojovníci. Nalevo od nich jsou dva kněží, kteří drží znaky slunce.

4. Petr Chelčický
Pobitevní výjev, kde jsou vidět mrtvá těla. Muži i ženy. A právě uprostřed toho všeho stojí stařec, který uklidňuje rozhněvaného muže. Ten stařec je právě Petr Chelčický, hejtman, samouk, myslitel. Vedl myšlenku, že by se na násilí nemělo odpovídat násilím. Jeho dílo ovlivnilo mnoho osobností, například Tolstého, či Mahátmu Gandhího.

1. Jiří z Poděbrad, král obojího lidu
V 15. století král Jiřík z Poděbrad přijímá papežského vyslance, který má obličej právě papeže Pia II. Přišel s tím, aby se vzdal své kališnické dvojí víry. Jiří na to hněvně reaguje a celá síň vyobrazuje, co nastane. Před králem je vidět ve fialovém hábitu arcibiskup. Vpravo dole je vidět postava, která zaklapla knihu s názvem Roma Finita – konec Říma. Papež chtěl Jiříka odstřihnout od svých zemí. Ale Jiří se nenechal. Posílal posli do evropských samostatných zemí a chtěl vytvořit jakousi zocelenou unii.

2. Přemysl Otakar II., král železný a zlatý
Jeden z největších českých králů oslavován pro své vojenské, politické a hospodářské úspěchy. Na obrazu je vyobrazena svatba jeho neteře, kam pozval všechny okolní slovanské pány. Zamýšlel je totiž sjednotit, aby v zemích Českých zavládl mír.

3. Amos Komenský, učitel národů
Nejoblíbenější Muchův obraz. Tento jako jediný podepsal. Je zahalen pochmurnou náladou, kdy velký učenec Jan Amos Komenský jako stařec vysedává u moře poté, co ho český lid vyhnal do exilu. A zde na pobřeží trávil své poslední dny. Nalevo vidíme skupinku Čechů, kteří se s ním přišli rozloučit. A před nimi leží na zemi lucerna – symbol naděje.

4. Mont Athos
Mont Athos je v Řecku Svatá Hora. Tento výjev ukazuje vděčnost pravoslavné církvi za to, že stmelila Slovany a byzantskou kulturu. jsou zde vyobrazeni poutníci vzdávající hold artefaktům. Kolem nich stojí čtyři patroni starých staroslovanských klášterů.

1. Štěpán Dušan srbský a jeho korunovace

2. Car Simeon Bulharský

3. Přísaha omladiny pod slovanskou Lípou

4. Apotheosa z dějin slovanstva


Během tvorby samozřejmě Mucha tvořil i jiná díla, například plakáty na Sokolské slety, navrhl bankovky a poštovní známky. Ale nejvíce se samozřejmě věnoval své epopeji. Tento majestátní poklad poté předal Praze roku 1928. Byl přijat radostně, s jásotem, či s vděčností? Kdepak! Češi to viděli spíše jako prosazování bludu, patos, zabloudění, omšelost, žádostivost po pozornosti. Tím podryli mistrovu sebedůvěru a Mucha sám o sobě začal pochybovat. Radil se s kartářkami, věštci. Své dílo dokonce ani nedomaloval – lze na obrazu Přísaha omladiny pod slovanskou Lípou spatřit nedokončené obličeje. Zlomený malíř si poté načrtl ještě jeden triptych, který má apokalyptickou atmosféru. Ten však už nedomaloval. Alfons Mucha zemřel v roce 1939 po výslechu gestapem na zápal plic. Nemohl mít čestný pohřeb, byli mu odepřeny církevní obřady, smuteční řeč vedl fašistický nepřítel. Je pochován na Slavíně na Vyšehradě.

 

Slovanská epopej, největší malířské dílo naší země, nejcennější, průřez slovanskou historií, 18 let práce rukou mistra, největšího s českých umělců, celebritou své doby, vůči kterému se otočili zády jeho vlastní rodáci. Příběh Slovanské epopeje budí smutek. Za Protektorátu nebyla vystavována, kvůli přílišné slovanskosti. Byla tedy zabalena a pohozena ve sklepě jedné z pražských škol mezi haldami koksu. Za komunistů nemohla být vystavována, protože nebyla dostatečně proletářská. Už by se stalo, že by byl cyklus vyhozen, neboť byl českými odborníky po válce nazván jako ‚bezcenné kulisy‘, avšak zde zasáhl tehdejší tajemník Moravského Krumlova a zachránil ho. Nyní se epopej vystavuje, ale ne všichni o ni vědí. Je s podivem, že se na školách neučí o Slovanské epopeji.

Sixtinská kaple je obsahově asi 3x větší než Muchova plátna. Proto je Michelangelo znám po celém světě, ale jak to, že Mucha není za své obří dílo oslavován československým národem? Poslední večeře je velmi častým motivem malířů, ale ta da Vinciho je známa kvůli skrytým symbolům. Ve Slovanské epopeji jsou desítky a desítky skrytých znamení a symbolik. Přesto o ni vědí jen někteří. Měli bychom vyzdvihovat československé umění, neboť není menším než ty ostatní. Nikdo by se neměl cítit méně cenný za to, že se narodil v malém národu, a ne v Itálii, Francii, Británii, USA nebo Rusku. Mucha se kvůli své vlasti a kvůli lásce ke svému malému národu vzdal blahobytu v Paříži. A tuto vlasteneckou myšlenku nám tu zanechal.

www.muchafoundation.org/gallery/browse-works
www.slovanskaepopej.cz
Osud talentu v Čechách – Alfons Mucha od Zdenka Mahlera
cs.wikipedia.org/wiki/Alfons_Mucha

Inzerce