Únikové hry jsou v poslední době velice populární. Základním konceptem je zvládnout opustit místnost za stanovený čas jen díky plnění různých záludných úkolů. Jak ale vypadá únikovka z té druhé strany? To nám v dnešním rozhovoru představí Honza Morkes, který je majitelem ExitGamePrague Sherlock’s office.

Spolu se svými kamarády se znali roky a spojovala je atletika. V dnešní době mají společný byznys, který začal pouze jako koníček. Jejich únikovkou prošlo skoro 3 tisíce skupinek hráčů a termíny jsou stále velmi obsazené. Co je tajemstvím této únikové hry?

Jak vznikl nápad založit únikovou místnost? Co tomu předcházelo?

Jsme parta pěti kluků. Všichni jsme sportovci a dohromady nás dala atletika. Začalo to tak, že jsme právě jako ta parta, chodili na různé akce. Pak jeden z nás přišel s tím, že objevil únikové hry a že tam určitě musíme zajít. Strašně se nám to líbilo, byli jsme nadšení. Tak jsme navštívili několik dalších.

Po každé návštěvě únikovky jsme si vyměňovali dojmy, hodnotili jsme, co se nám líbilo a co by naopak mohlo být lepší. U každé se nám pocit nadšení zmenšoval. Pak jsme seděli u piva, opili se a u toho spřádali plány. Ráno jsme vystřízlivěli, dali vše dohromady a začali na tom pracovat (smích).

Jaké tedy byly vaše první kroky?

První byl nápad. Za 3 měsíce jsme měli hotový koncept, kdy jsme vyladili příběh a scénář. Našli jsme prostory, na které jsme doladili přesně náš scénář a za další 3 měsíce začaly první testovací skupinky. Ty chodily zdarma. Hrály a poté hodnotily, co se jim líbilo, co by třeba udělaly jinak, zlepšily a tak.

Jaké byly první ohlasy?

Velmi dobré. Měli jsme tam i člověka, který přímo testuje tyto hry. Říkal, že jsme dokonce jedna ze tří nejlepších únikových her, kde byl.

Kdo vymýšlí úkoly? Jak to vzniká?

Inspirace k úkolům se nachází v různých podobách, každý na to má jiný trik, jak přijít s něčím novým. Každopádně naší inspirací nebylo a doufám, že nikdy nebude kopírování ostatních. Při vymýšlení nové únikovky jsme hlavně chtěli přijít s něčím novým a neokoukaným a zároveň se vyvarovat chybám, které jsme sami jako hráči zažili.

Je to naše společná práce. Každému se líbilo něco a každý z nás tam chtěl prosadit právě svoje úkoly (smích). Z toho jsme udělali kompromis, vyřadili úkoly, které se nám zdály třeba moc těžké nebo naopak lehké a zůstaly tam jen takové, které podle nás nadchnou co nejvíc lidí.

Co se týče scénáře, hned jsme věděli, že chceme mít Sherlocka Holmese. Chtěli jsme se soustředit na toho klasického Sherlocka.

Proč zrovna Sherlock Holmes?

V Praze je teď přibližně 60 únikových her. Vlastně je tu cokoliv si dokážete představit – nové filmy, seriály, historické doby a spoustu dalšího. My jsme přišli se Sherlockem, protože to bylo asi nejbližší tomu, co jsme chtěli vytvořit.

Sherlock je detektiv. Hra je založená na řešení úkolů, což téma Holmese perfektně splňuje. Navíc Sherlock Holmes je celosvětový pojem.

Jak jste vytvářeli interiér?

K Homesovi patří starožitnosti. Prošli jsme tedy naše půdy, domy prarodičů, starožitnictví a vetešnictví. To byl základ. Vše jsme si zařizovali svépomocí.

Co mě čeká, když si k vám přijdu zahrát?

Jsme rádi, když jsou hráči již předem se scénářem seznámeni a pročtou si úvodní příběh na našich stránkách. Zároveň jsou tam základní pravidla hry. Každá skupinka, která k nám přijde, má svého průvodce. Na začátku je právě seznámí s pravidly a příběhem – pokud to nevědí už dopředu.

Během té hodinky je pak průvodce kdykoli k dispozici. Můžete se ho zeptat na nápovědu.

Na konci s vámi celou hru projde, můžete s ním probrat jednotlivé úkoly a to, jak měly být vyřešeny. Uděláte si fotku v Sherlockově kanceláři a odcházíte plní dojmů.

S jakými úskalími se během své práce setkáváte?

Mezi jedno z velmi důležitých upozornění pro hráče je třeba to, že nemusí na nic používat hrubou sílu. Je to o myšlení a pokud je kód vyřešen správně, zámek povolí. Někdo ale nepochopí, že když něco nejde oddělat od stěny, tak je to přišroubované, nebo že určitě nechceme, aby sundávali ten obrovský dvacetikilový lustr (smích).

Jak si vaše únikovka vede?

Teď fungujeme přibližně rok a půl. Bylo u nás necelých 3 000 skupin. Na různých portálech potom máme velmi dobrá hodnocení, což nás moc těší.

Jak jste na tom v ohledu ke konkurenci?

Nejen že má naše únikovka úkoly a ten původní koncept – uniknout do 60 minut, ale má příběh, kterým hráči v průběhu hry prochází. Jsou zapojeni do děje. Myslím si, že v tom je náš úspěch. Hráči jsou u nás součástí něčeho většího. Pohltí je příběh, kterým procházejí. Chceme v nich navodit atmosféru takovou, aby se u nás cítili, jako že zachrání svět. Navíc u nás milovníci Sherlocka ocení opravdu historická fakta, která jsme do hry taky zapojili. Je tam tedy i kus historie.

Často slýcháme, že jsme první úniková hra, kterou zákazníci zkouší. Nevím, čím to je. Po té obvykle chtějí vyzkoušet další. Těší nás, že je právě naše únikovka vstupní bránou do tohoto světa.

Co považujete za svůj největší úspěch?

Pro mě je úspěch to, že jsme dokázali vytvořit něco, co se lidem líbí a dokáže to v lidech zanechat úžasný zážitek. Sice dojmy z takového zážitku netrvají dlouho a jsou postupně nahrazeny vzpomínkami, ale i přes to je to něco, na co jsem já neobyčejně hrdý.

Jak vypadá únikovka z pohledu těch, kteří stojí za jejím provozem?

Je to hodně stereotypní. Máme brigádníky, kteří nám dělají průvodce a jsou po ruce pro tu skupinku, když je něco potřeba.

My mezi sebou máme rozdělené úkoly. Někdo komunikuje se zákazníky, řeší vouchery, rezervace. Kolega řeší směny brigádníků, pohovory a podobně. Já jsem třeba „údržbář“, takže každou chvíli něco opravuji. Máme tam spoustu vychytávek a zámků, které se velmi častým používáním snadno rozbijí, takže musím kontrolovat, aby bylo vše vždy perfektně funkční a připravené pro další skupinu.

Je super, že je nás pět. Někdo třeba přijde s něčím novým, myslí si, jak je to úžasné, ale ti ostatní ho zase stáhnou k zemi, že teda takhle opravdu ne (smích).

Jak vypadají Vaši obvyklí zákazníci?

Měli jsme tam skupinku dětí v rozmezí věku 13 až 15, ale taky partu tří důchodkyň. Často jsou u nás rodiny s dětmi nebo bez dětí. Už se nám stalo, že přišli lidi v kostýmu Sherlocka. Je to velice různorodé. Dokonce se u nás setkáme i s cizinci. Především Evropané, ale také jsme tam měli Američany, Indy, Argentince, Izraelce a další.

Jaké procento lidí se dostane do 60 minut ven?

Nemáme to přesně změřené. Od té doby, co jsme začali, jsme trochu pozměnili scénář, protože jsme to měli hodně těžké. Bez nápovědy se nyní dostane ven přibližně 20 až 30 % lidí, s nápovědou asi 70 až 80 % lidí.

Jak vypadá výběrové řízení, kdybych vám chtěla dělat brigádnici – průvodkyni? Je v něčem specifické?

První předpoklad máš, máme totiž samé holky (smích). Chtěli jsme sice i kluky, ale zjistili jsme, že holky jsou dochvilnější, spolehlivější, splní zadané úkoly lépe. S žádným klukem jsme zatím neměli tak dobré zkušenosti. Vadí nám třeba i kouření. Potřebujeme, aby se brigádník skupince věnoval celou hodinu.

Potenciální brigádník si jde vždycky nejdřív zahrát, aby perfektně znal to, co nabízí. Potom si ho ozkoušíme. Při pohovoru není poznat, jak se potom brigádník chová v reálu – jak hovoří s lidmi, jak je příjemný, vychází jim vstříc, funguje pod stresem a podobně. Párkrát jsme to zkusili i tak, že budoucí brigádník znal jen jednoho z nás a my ostatní jsme si přišli „jako“ zahrát. Zkoušeli jsme dělat různé věci, co se třeba nedělají, čekali jsme, jak nás zastaví, jak nám poradí a tak.

Navštěvujete nové únikovky stále? Dostali jste se ze všech v časovém limitu?

Samozřejmě, sledujeme i novinky na trhu, abychom byli v obraze. Několik mých kolegů dokonce bylo i v zahraničí.

S lítostí musím oznámit, že jsou únikovky, ze kterých jsme se sami nedostali. Nejzávažnějším důvodem našeho neúspěchu byla pýcha místo prosby o nápovědu a následné možnosti vyřešení celé místnosti velký kus před limitem, jsme se pokoušeli zvládnout úkol sami, ikdyž jsme po následném vysvětlení byli úplně mimo a tím vyplýtvali spoustu času úplně zbytečně.

Myslíš si, že je úniková hra dobrým tipem pro podnikatele? Je to i v této době, kdy je taková konkurence, profitabilní?

Pro nás to je koníček. Všichni máme ještě svou „normální“ práci, které se věnujeme. Dělali jsme to hlavně pro zábavu. To, že nám to generuje zisk, je super, ale vlastně to ani nebyl původní plán. Chtěli jsme bavit lidi, což se nám, myslím, daří.

Toto podnikání je trochu specifické. Jedná se pouze o jednorázový produkt. Není to jako prodej rohlíků. Pokud se zákazníkům naše hra líbila, může si jít zahrát znovu, ale jinam.

Takže ano, jdi do toho, pokud to budeš brát jako my – chci něco dokázat, chci vytvořit něco, co lidi bude bavit. Vyloženě jako byznys bych to nedoporučoval. Konkurence je obrovská.

Jaké jsou vaše cíle do budoucna?

V tuto chvíli řešíme, zda otevřít druhou únikovou hru. Sháníme prostory. Nejsou to zatím úplně ucelené a konkrétní plány, ale je to v naší vizi. A kde se vidíme dál? Rád bych ji viděl otevřenou třeba i za 10 let. Trendy se ale velmi rychle mění, navíc já osobně takhle daleko dopředu nic neplánuji.

Inzerce