Jedna z etap našich dějin, na kterou můžeme být nekonečně pyšní. A má ji na starosti především výše vyzobrazený a níže uvedený. Jedna z největších osobností naší historie, která se zařídila o to, že se československý národ osamostatnil z područí rakouskouherských vládců. Ideál politického reprezentanta. Zapřísáhlý humanista, který ale uměl vrátit ránu. Filozof na trůně. Prezident, který stmelil národ Československý. Pojďme si dnes připomenout a možná se i něco málo dozvědět o našem Prvním Prezidentovi.

Tomáš Garrigue Masaryk se narodil 7. března 1850 v Hodoníně. Jeho maminka, která byla mimochodem Němka, se živila jako kuchařka a tatínek byl kočím ve stájích. Pocházel z chudé rodiny, která bydlela na panském statku v jedné místnosti. Měl na mládí spousty vzpomínek. Jak dobrých, tak špatných. Věděl, že dětství hraje v budoucnosti člověka zásadní roli. Ve svých memoárech vzpomínal na to, jak se jednalo s poddanými – jak se páni chovali jako nelítostní bozi.

Nejdříve pracoval (i jako kovář), ale poté se dal na studia. Maminka nechtěla, aby svůj život strávil jako nevolník – chtěla, aby z Tomáše vyrostl pán. Proto studia. Nejdříve se učil ve škole ve Strážnicích a poté se dostal na německé gymnázium v Brně. Ze začátku měl sotva co jíst, ale díky jeho píli a inteligenci byl doporučen do rodiny policejního prezidenta, kde měl doučovat jejich hocha.

První kroky ke vzdělání

Jeho vzdělání na tomto gymnasiu ovšem skončilo ve chvíli, kdy se odmítl účastnit povinné zpovědi. Argumentoval, že v bibli se o ničem takovém nepíše a že je to jen hloupá vymyšlenina. Ředitel mu ale řekl, že tomu také nevěří, ale že je jen státní úředník a že se musí řídit předpisy, načež Masaryk odpověděl: „Kdo jedná v rozporu se svým přesvědčením, je šuft!“ A mladý student se stal nestudentem.  Ale naštěstí ihned na to spolu se svou opečovávatelskou rodinou přestěhovali do Vídně, kam nastoupil na akademické gymnasium.

Pro Masaryka bylo zásadní sebevzdělávání. Školství ho jen brzdilo a tak na sobě začal pracovat sám. V té době zde navíc byla i Světová výstava, která Masaryka uchvátila. Díky celkovému snažení nasát celou moudrost světa, odmaturoval jakoby nic a dostal se na Vídeňskou univerzitu. Zde se scházel se spolužáky a tvořili jakýsi diskusní kluby, kde se řídili třemi hesly:

  1. Nic není velké, co není pravdivé
  2. Vědění je moc
  3. Pravdou k právu

Díky svým dosaženým vědomostem, můžeme opět v klidu říci, že graduoval, jakoby se nechumelilo.
První čin, který ho dostal do podvědomí lidí, se stal cyklus devíti článků, které pojmenoval Teorie a Praxe. Popsal zde svou představu o české politice, která by měla být podložena vědou a mravností, kterýmžto by se dosáhlo národní spravedlnosti. To mu bylo pouhých 26 let!

Osudová láska

Jakmile dokončil studia ve Vídni, nastoupil na nejlepší univerzitu – Univerzitu v Lipsku. Zde se dostal do filozofické společnosti, ale největším přínosem (samozřejmě krom vědění) bylo to, že zde potkal svou životní lásku. Byla to jistá Američanka Charlotte Garriguová.
Byla nesmírně inteligentní. Dokázali spolu hodiny a hodiny seděl a diskutovat o čemkoliv. Charlotte byla vzdělaná na poli hudby a poezie. Masaryk ji popsal jako Ta, co Shakespearem opravovala Goetha.

Ovšem Charlotte se vrátila do Ameriky a tak ji Masaryk požádal o ruku. Začal usilovně pracovat na své dizertační práci, aby se stal docentem a mohl uživit svou rodinu, odcestoval za svou láskou do Ameriky a vzal si Charlottu za ženu. Ta na svého manžela a na naši republiku měla neuvěřitelně velký vliv. Celý jeho život ho podporovala a motivovala. Dokonce mu byla takovou oporou, že se s ním přestěhovala z demokratické Ameriky do nejisté Evropy. Naučila se díky němu i česky.

 

Zastánce pravdy za každé situace

Začal vzdělávat svůj národ. Pořádal přednášky, psal novinové články a snažil se vyzdvihnout velikosti Husovu, učitele národů Komenského a oblíbence Havlíčka. Pracoval tak intenzivně, že se jeho kolegové divili, jak to může všechno stíhat – že musí mít několik mozků.

V době kdy takto usilovně pracoval, nastaly dvě události, které z Masaryka udělali ‚zrádce‘. Prvním aktem byli známé rozpory o spisy. V době obrozená jazyka českého se nalezly Spisy Královedvorské a Zelenohorské, ve kterých se líčila hrdá a bohatá historie národa českého. Všichni byli nadšeni a pro spousty umělců to bylo inspirací. Jenže při bližší analýze se objevila skupina lidí, kteří tyto spisy prohlásili za falza – nepravé. Včetně Masaryka. Všichni ho odsuzovali jako nevlastence, na což jim odpovídal, že přeci nelze hrdost a vlastenectví národa postavit na lži, byť je sebesladší.

 

Druhým aktem byla takzvaná hilsneriáda. O co šlo? Na vesnici Dešťová byla podřezaná mladá dívka Anežka Hrůzová. Veřejnost to dávala za vinu Židům. Konkrétně pak podivínovi Hilsnerovi. Obvinili ho za rituální vraždu, ačkoliv tu nebyly valné důkazy, které by ho usvědčovaly. Pak profesor tedy vyzval odborníky, aby věc důkladně prošetřily a vyzýval veřejnost, aby nepropadala demagogii. Ovšem novinová média jeho zprávu překroutily natolik, že byl ze všech stran nazýván jako zrádce.
(k vraždě se nakonec přiznal její bratr na své smrtelné posteli v roce 1943 – šlo o finanční spory)

Kombinace těchto dvou afér z Masaryka udělala odvržence. Dokonce se stalo, že dav napadl jeho ženu. Masaryk řekl dost a řekl, že se okamžitě přestěhují do USA. Ale v ten moment, ho jeho žena zastavila. Řekla mu, že zde musí zůstat – že nesmí utéci z boje. Masaryk ji poslechl. Bůhví, jak by to tu dnes vypadalo, kdyby se tehdy do té Ameriky odstěhovali. Naštěstí se tak ale nestalo.

Člověk zbožný, ale proti církevní

Masaryk byl celý svůj život věřící, ale nesouhlasil s postavou církve. Znal bibli více, než kdejaký církevní kněz. Samozřejmě svůj nesouhlas s církevními hodnostáři dával veřejně najevo a byl několikrát souzen. Jednou například za urážku statutu kněze se proti Masarykovi postavilo na 300 církevních hodnostářů. Všichni po něm chtěli náhradu, omluvu a to, že bude za všechny platit soudní náklady – za všech 300 osob. Masaryk ale vyhrál a stal se okamžitě celebritou.

Politická kariéra

Založil svou politickou Realistickou stranu. Byla malá, profesorská, ale velmi oblíbená. Začal se tedy angažovat v politickém dění – pořádal přednášky, psal články do tisku, jezdil po městech a vesnicích a diskutoval s lidmi. Jezdil vlakem, v drožce i na kole. Uspořádal 78 volebních schůzí. Ve volbách poté jeho strana zvítězila a tak se dostal do vídeňského parlamentu. Zde už nastupuje tak, jak ho všichni známe. Politický profesionál, hrdý Čech, miláček národa.

Při obřadu přijímání nových poslanců Františkem I. se na něj císař podíval a zvolal: ,,Tak to jste vy ten Masaryk!“ a nepodal mu ruku. Načež se Masaryk otočil a od jejího veličenstva přímou cestou odešel z budovy ven. Celá budova se v tu chvíli zachvěla.

V parlamentu se zapojoval do většiny diskuzí. Snažil se reformovat rakouskou politiku a zrovnoprávnit česká území stejně, jako se to stalo s uherskými. Nakonec zjistil, že je reforma i přes jeho nekonečnou snahu nemožná.

V časopise tehdy vyšel článek o výzkumu, kdyby bylo ČSR, kdo by se měl stát prezidentem – jednoznačně zvítězil Masaryk. O tom, že byl i mezinárodně uznávaným, dokazuje to i fakt, že byl 17x laureátem na Nobelovu cenu míru. To ale císař pán nepodporoval a zakazoval. Poté byl ale následník trůnu zastřelen při atentátu v Sarajevu a vypukla první světová válka.

Vypuknutí světové války

Tím, že Rakousko-Uhersko na násilný čin odpovídalo světovou válkou, bylo silně proti Masarykově kůži. Jakožto humanista nesouhlasil s oplácením stejnou mincí. Před válkou chtěl, aby byli Čechoslováci zrovnoprávněni s ostatními národy, ovšem v rámci Rakouska Uherska. Nevadilo mu, že jsme byli jeho součástí, ale po vypuknutí války svůj pohled obrátil o 180 stupňů. Rozhodl se, že zdali se chceme zrovnoprávnit, bude se muset jít po revoluční cestě.

Odcestoval tedy do zahraničí. Nemohl organizovat revoluci proti císařství na jeho území. A tak začaly čtyři roky na cestách. Bylo mu tehdy úctyhodných 64 let. Ovšem okolní mocnosti o rozpad Rakouska Uherska nestály. Británie tu měla své šlechtické známé, Francie  a Vatikán císařství viděl jako pevný, katolický celek. Proto se vydal spolu se Štefánkem a Benešem po cestách a snažili se obrátit ostatní národy na svou stranu.

Masaryk si na mapě označil území, jak si Československo představoval a dával si ji v hotelích nad svůj stůl. Připadal si jako před nezvládnutelným úkolem, ale to neoblomilo jeho odhodlání. Se svými kolegy vytvořili časový plán a vytyčili si tyto základní body:

  1. Pokusili se sjednotit všechny československé organizace v zahraničí.
  2. Rozjeli obří propagační kampaň.
  3. Začali jednat s americkými Čechoslováky, aby si zajistili finanční podporu.
  4. Zakládali zahraniční československé legie na území Francie, Itálie a hlavně Ruska.

  

Založené odboje

Na cestách pořádali spousty a spousty přednášek, projevů, psali články, pořádali jednání, telegrafovali. Masaryk tou dobou ve vlacích psal knihu Nová Evropa. Na území Ruska byli českoslovenští vojáci známi svou bojovou statečností. Bylo zde 200 000 našich zajatců a 60 000 vstoupilo do legie. Třetina je velmi mnoho, protože všichni viděli zákopové hrůzy a nechtěli se vracet. Ovšem 60 000 statečných Čechoslováků řeklo ano. V Rusku se Masarykovi dařilo, avšak vše překazila říjnová revoluce. Rusko uzavřelo mír s Německem a Rakouskem a ČSR legii umožnili volnou cestu domů. Masaryk teď začal přemýšlet, jak je dostat na západní frontu. Bylo to komplikované, protože domů nemohli – to by je všechny čekala šibenice. Přes Skandinávii se také nemohlo, neboť moře ovládali německé ponorky a v Rumunsku byl naprostý chaos, ze kterého by se nedostali živi. A tak sáhl po jediné možnosti, a sice přejet celou Rus, přeplout Pacifik, přejet USA a přes Atlantik do Francie – doslova cesta kolem světa. Když Masaryk počítal, kolik bude potřeba transportů pro tuto úspěšnou cestu (a bylo by jich zapotřebí 262), jeho kolegové ho poprvé viděli plakat. Nakonec se k tomuto kroku odhodlali a vyrazili. Masaryk zatím odcestoval do Ameriky, domluvil podporu ze strany prezidenta Wilsona.

Celý zahraniční odboj byl samozřejmě podporován odbojem tuzemským pod vedením Masaryka, Štefánika a Beneše, ale hlavně také Karlem Kramářem a Aloisem Rašínem. Celé Masarykovo cestování bylo doprovázeno rakouskými špehy, sledovali ho, prohledávali mu věci, kreslili si rozestavění jeho nábytku v hotelech, dokonce mu otrávili oblečení. Ovšem s Masarykem to nepohnulo. Dokonce ho ani neznejistilo to, že ve vlakovém kupé s ním jeden ze špehů sedí. Měl u sebe svůj revolver a uměl s ním výtečně zacházet – což špionům neuniklo. Když dorazil do Ameriky, Čechoslováci v Chicagu a v New Yorku ho vítali už jako prezidenta Masaryka. Ten ale neprodleně odjel do Washingtonu, aby byl blízko amerického prezidentovi. Ten se s ním ale nechtěl setkávat. A tak Masaryk nelenivěl a stále se stýkal s novináři, psal články do novin, poskytoval rozhovory – věděl totiž, že je Amerika klasická země v žurnalistice.

Během cesty československých legií přes Sibiř se stal ten slavný incident, kdy legionáři objevili ruský poklad – 28 vlakových vagonů plných zlata. Stala se z toho tisková senzace po celém světě. Což Masarykovi pomohlo. Prezident se s ním setkal, ale mluvil jen o starostech, které mu přivádějí ruští bolševici, a o ČSR se nechtěl vůbec bavit. A tak Masaryk napsal přísné prohlášení:

,,Uvádí se o mě, že jsem pánem Sibiře. Že ovládám území jak dvě Evropy. Že disponuji třemi armádami ve třech spojeneckých státech a přesto stále figuruji jakožto soukromá osoba. Nemůžete přeci jednat o využití legií, aniž byste je uznali. ČSR má armádu, ale nemá statut. Hodláte snad uchránit Rakousko? Tento zlý sen s německou páteří? Jsme tady a svými skutky jsme prokázali, že máme právo na svobodu.“

Na to poslal prohlášení o nezávislosti do kanceláře prezidenta, nechal ji v novinách otisknout a na svém sídle nechal vyvěsit československou vlajku. Na to Bílý dům odmítl podepsat Karlův manifest a podepsal prohlášení o československé nezávislosti. Habsburská monarchie kapitulovala a ČSR se stal samostatným státem.
Píše se 28. říjen 1918.

 

Prezident První Republiky

Tomáš Garrigue Masaryk se domů vrací 25. prosince 1918. Podepsal prezidentskou přísahu a hned chvátal za svou ženou. Poté začal znovu vybudovávat pýchu československého národa. Jakožto prezident se pravidelně scházel s předsedou vlády a hlavními ministry. Vybíral nejlepší lidi do hlavních křídel ve stranách. Psal také pod pseudonymy do novin. Stýkal se i s umělci, hlavně se jeho oblíbencem Karlem Čapkem. Během jeho vlády bylo na území ČSR na 3 miliony Němců. Masaryk se snažil, aby v Čechoslovácích nerostla zlost a zášť vůči germánským občanům. Stále je stmeloval.

 

Uvědomoval si také důležitost zahraničních vztahů a tak započal s evropskou a celosvětovou integrací. Jako první smlouvu dokonce uzavřel s Rakouskem, kterému dokonce poskytl finanční pomoc a zajistil, aby se i ostatní mocnosti podíleli na revitalizací bývalého soka.

Rezidenční sídlo se stalo Na Lánech, neboť byl Hrad zpustošen od Habsburků a teď procházel rekonstrukcí. Masarykovi a jeho ženě se tu tak zalíbilo, že tomu říkal svůj Domov. Mohl zde sice odpočívat, měl na to už svůj věk – 68 let. Ovšem on tomuto sídlu vdechl pracovní řád. Často zde pracoval, scházel se s osobnostmi a část své kanceláře přesunul právě sem. Jeho den vypadal takto:

V 7:00 vstal, nasnídal se a přečetl si balík novin. V 9:00 přijímal tajemníky a vyřizoval poštu. V 13:00 se pan prezident šel naobědvat a často to spojil s pracovní schůzkou. Okolo 14:00, po obědě, přijímal různé návštěvy. V 16:00 si udělal přestávku. Buď se šel projít, nebo jezdil na koni. Po krátké pauze následovala zase práce a to až do večeře v 19:00. S rodinou povečeřel a poté s nimi strávil večerní besedu, pouštěli si třeba filmy, nebo si povídali. Pan Masaryk měl rád grotesky, hlavně tam, kde se vzpírali koně. Kolem 22:00 šel do své ložnice, kde se věnoval četbě a okolo půlnoci zhasl světlo. Ročně průměrně na 400 audiencí. Jeho vášní a věcí, na které si zakládal, byla jeho knihovna. Jeho útraty za knihy byly velké. Měl zde na 1000 výtisků a svazků. Měl jakýsi rejstřík autorů, u kterých si psal jejich knihy a poznámky. V tomto čtenářském deníku lze vypozorovat všechny hlavní spisovatele celého světa. Poté tuto knihovnu odkázal veřejnosti.

  

Celý rok jezdil Masaryk po celém ČSR. Tento nudný koloběh, kdy poslouchal proslovy starostů, které byly všechny na stejné notě, dětské říkanky a básničky – všechny tyto ceremonie absolvoval s úsměvem a láskou v očích. Každých pět let si navíc vyžádal tučný obnos za své zásluhy, který do poslední koruny rozdal potřebným. Zasadil s také o to, že bohatí mocnáři vybudovali finanční, osobní fond (tehdy tvořil až 50 milionů), ze kterého se vybíralo na nejpotřebnější místa, aby vyvážil hospodaření ve státě. Když jednou dojel do Havířova a zjistil, že tu není škola a je tu jen dělnické obyvatelstvo, neváhal a vyčlenil ze svých osobních peněz 600 000 Kčs na novou školu. Každý rok na Vánoce obdarovával děti pětikilovým pytlem plným ovoce a oříšků. Prvních deset let byl vývoj ČSR více než úspěšný.

Nástup fašismu a hospodářské krize

Fašistické skupiny se tvořili po celé Evropě a v ČSR tomu nebylo jinak. Jakmile se o tom ale Masaryk dozvěděl, smetl tento pokus o omezení lidské svobody ze stolu. Dokázal tak, že je humanista, ale že umí vrátit ránu. Dokázal to také citátem:

,,Kdyby mě někdo napadl, já bych ho snad i utloukl cihlou – kdybych ji měl ze zdi vyrvat!“

Po hospodářské krizi došlo k několika nevolím, během nichž, bohužel, došlo i ke střelbě. Jakmile se to Masaryk dověděl, nechal si zavolat odpovědného ministra a okamžitě ho propustil.

Tomáš Garrigue Masaryk, tak jak to už bývá, stárl a slábl. Stával se z něj větší a větší samotář. V roce 1934 ho postihla mozková mrtvice. Proto tedy abdikoval ve prospěch následovníka Edvarda Beneše. Na to řekl:

„Konečně jsem svobodný.“

V roce 1937 nás opustil profesor Šalda, profesor Pekař, nebo Karel Kramář. Avšak největší ztrátou pro ČSR bylo úmrtí našeho největšího politika, největšího humanisty s českou krví, jednoho z největších vzdělanců, tatíčka národa – úmrtí Tomáše Garriguea Masaryka.

Karel Čapek se s ním loučí citací z bible:
„Pane, neopouštěj nás, neboť den právě nastal!“
Americké New York Times psali:
„Svět ztratil hrdinu.“
Thomas Man, německý držitel Nobelovy ceny za literaturu, prohlásil:
„Kdyby Evropa měla vedle Masaryka 3, 4 osobnosti jeho formátu, vyvíjeli by se její dějiny podstatně lépe.“
Profesor Michael Hainisch, exprezident Rakouska, řekl:
„Masaryk byl největší Evropan, jako ho jsem kdy potkal.“
George B. Shaw, irský držitel Nobelovy ceny za literaturu, prohlásil:
„Kdyby vznikly spojené státy evropské, jako jediného prezidenta si umím představit právě Masaryka.“

Tomáš Garrigue Masaryk osamostatnil národ Československý a umožnil, abychom si mohli vládnout sami.  Zvěsti o tom, že zklamal, neboť se po jeho smrti stalo ČSR protektorátem hitlerovského Německa, jsou krátkozraké bludy! Náš hrdý národ Hitler položil na lopatky až ve chvíli, kdy se spojil se sudetskými Němci a dalšími třemi mocnostmi. Nebál bych se prohlásit a také si za tím stojím, že Tomáš Garrigue Masaryk (s Karlem VI.) byl největším Čechem v naší historii.

Jest povinností každého myslícího člověka, aby činně pomáhal na regeneraci svého národa; každý učiní nejlépe, působí-li nejprve energicky na sebe, na svou rodinu, na své děti.

http://masarykovaspolecnost.cz/menu/tomas-garrigue-masaryk/fotogalerie
https://cs.wikipedia.org/wiki/Tomáš_Garrigue_Masaryk
http://extrastory.cz/tohle-jsou-unikatni-zabery-z-28-rijna-1918-podivejte-se-jak-prazane-provadeli-statni-prevrat.html?utm_source=Facebook.com&utm_medium=Social-organic&utm_campaign=pesv#prettyPhoto

Inzerce

Inzerce