Slunce už pomalu zachází a začíná se šeřit. V dálce je ale stále slyšet neutichající dětský smích. Vydáte se za tím šťastným zvukem a přitom slyšíte to známé sametové praskáni pod vašima nohama. Kabát si přitáhnete blíž k tělu a dýchnete trochu tepla do, zimou zchřadlých, dlaní. Mrzne, až praští. Rozhlédnete se okolo a ten pohled je k nezaplacení, všude je bílo a světlo zapadajícího slunce vytváří po té bílé peřině neuvěřitelné odlesky. Blížíte se ke zdroji dětské radosti, před vašima očima se rozprostírá veliký, sněhem pokrytý kopec. A ten kopec je plný dětí. Plný šťastných, i když lehce omrzlých tvářiček. Sáňkují, staví sněhuláka, koulují se, zkrátka si užívají tento krásný zimní podvečer.

Připadá vám, že jste se právě ocitli v obrázku od Josefa Lady? Mně také. Vždy mě jeho malby fascinovaly. Josef Lada dokázal do všech svých děl zachytit kouzlo okamžiku. Jeho obrazy mají atmosféru, mají příběh a jeho malované pohádky jsou pro všechny, kdo na nich vyrostli nezapomenutelné. Bohužel si musíme přiznat, že jeho výjevy zimní krajiny jsou pro nás dnes opravdu spíše už jen pohádkou. Zima taková, jako ji známe právě z těchto scenérií, už pěkných pár let není.

Mám osobně moc ráda vyprávění mých prarodičů o tom, jak se žilo dřív a jaké měli dětství. A příběhy o tom, jak prožívali zimní radovánky a jak slavili Vánoce, jsou moje úplně nejoblíbenější. Každý rok taková zimní nadílka, že se mnohdy děti ze vsí ani nemohly dostat do škol. A co dělaly? No to je přeci jasné, vytáhly brusle, sáňky, ty z „modernějších rodin“ lyže a běžely k nejbližšímu rybníku anebo na kopec. Neexistovala televize, nebyly počítače, tablety, mobilní telefony a samozřejmě ani internet. Přesto ale měli všichni neustále o zábavu postaráno. V každém ročním období a za každého počasí. Zážitky ze šťastného dětství jim zůstaly po celý život a dnes je s nadšením poslouchají jejich děti, vnoučata i pravnoučata.

Jak to tak vypadá, tak my letos budeme asi slavit další Vánoce bez sněhu. Už si tak nějak pomalu zvykáme na to, že na Štědrý den nepůjdeme na procházku zasněženou krajinou a že letos opět toho sněhuláka nepostavíme. Jsme tak vděční za pohádky, díky kterým se na nás ta zimní nálada přeci jen dokáže přenést. Ať už jsou to Tři oříšky pro Popelku, Mrazík anebo nesmrtelný Krakonoš a lyžníci. To vše nám navždy bude připomínat, že tak krásná zima opravdu může být.

Já stejně každý rok věřím, že se na Štědrý den probudím, kouknu z okna a všude bude bílo. Večer půjdeme na půlnoční a sníh nám bude praskat pod nohama. Věřím, že zase uslyším dětský smích z nejbližšího kopce a kdo ví, třeba mě někdo sveze. Anebo i já vytáhnu z půdy staré sáňky. A hlavně, věřím, že si konečně postavím toho sněhuláka. Nebudu zklamaná, když to letos opět nevyjde. Je tu přeci příští rok, a ten další, nebo ten další…jednou se mé přání určitě splní a obrázek od Josefa Lady ožije.

Inzerce