„Celé to byla jen náhoda,“ říká Eliška Valdová, spolumajitelka zámku v Třebešicích u Divišova.
„S manželem jsme si chtěli koupit na investici byt v Praze a místo toho teď máme zámek. Jsme normální rodina, která se do této vesničky dostala znenadání. Zámek a toto místo nás natolik zaujaly, že nám bylo líto, aby taková památka zmizela ze světa.“

Co vás přimělo k tomu pořídit si zámek?

Eliška: S manželem jsme chtěli původně investovat peníze do koupi bytu. Při hledání na internetu narazil manžel na nabídku prodeje zámku v Třebešicích. Z legrace na mě zavolal, že kdybych chtěla, mohla bych mít za třetinu ceny bytu v Praze zámek se třemi rybníky. Nakonec nám to nedalo a rozhodli jsme se, že se na zámek pojedeme podívat. V roce 2009, když jsme sem poprvé přijeli, působilo celé místo malebně (i když tu byly spadlé střechy, vymlácená okna, všechno zničené a zarostlé). Spolu s pěknou klidnou vesnicí nás to tu oslovilo a řekli jsme si, jaká je škoda, že takto chátrající památky bez šance zanikají. Ten den jsme odjeli, ale nedalo nám to a za tři dny jsme tu byli znovu. Říkala jsem si, jak by to místo vypadalo, kdybychom to tu dali postupně dohromady. Určitě by zámek našel nějaké využití. Původně jsme si mysleli, že ze staré konírny vybudujeme truhlárnu, ale zakládat v padesáti truhlárnu bez zkušeností a s pocitem, že je to taková ekonomická sebevražda, jsme se nakonec rozhodli tento nápad nerealizovat. Po pár letech za námi přišel mladý pár z vesnice, že by na zámku chtěli mít svatbu. Tím se nám otevřely dveře k novému nápadu a od té doby probíhají svatby na zámku každé léto.

Jak dlouho to trvalo od nápadu ke koupi?

Eliška: Asi měsíc jsem musela přesvědčovat manžela, jaký to bude úžasný počin (smích).

Igor: Neměl jsem se nechat zviklat (smích).

Eliška: Proces nebyl složitý.Cena byla daná. Pokusili jsme se smlouvat, ale neúspěšně. Majitelé nabídku po nějaké době inzerovali na internetu znovu za cenu daleko nižší, ale bez pozemků. Vše jsme vyřídili se zástupcem vlastníka nikoli s realitní kanceláří. Celý proces od nápadu ke koupi trval od ledna do května. Když jsme zámek koupili, mysleli jsme si, že budou stačit lehké opravy, ale vždy když se na zámek přišel podívat nějaký řemeslník, nechtěl s tím mít nic společného (smích). Začínali jsme si uvědomovat, co jsme to koupili a kolik nás čeká práce a starostí. Trvalo tři roky, než jsme nechali udělat nové střechy. Do té doby to bylo hodně těžké.

S jakou představou jste jeli na zámek a jaký byl Váš první dojem?

Eliška: Na internetu byla jen jedna fotka, takže nebylo nic moc vidět. Bylo ale poznat, že je zámek hodně zchátralý. Kontaktovali jsme zástupce majitelů zámku, který nám řekl, že zámek je v ještě horším stavu než na fotce, protože ta fotka je už tři roky stará (smích). Takže jsme sem nejeli s tím, že se rovnou nastěhujeme, ale pouze si zámek prohlédnout. Pamatuji si, že to bylo ve středu 25. ledna. To je pro nás mezník našeho života (smích). Vzali jsme s sebou našeho nejmladšího syna, kterému bylo tenkrát asi devět a řekli jsme mu, že se jedeme podívat na zámek. My jsme věděli, že to bude vypadat nějak takto, on byl ale docela překvapený (smích).

Rekonstruujete svépomocí nebo využíváte stavební firmy?

Igor: Dost jsme se tu nadřeli, ale na technologicky složitější a objemnější práce využíváme stavební firmy.

Eliška: Využíváme místní řemeslníky. Spolupracujeme s truhlářem z Vlašimi a s pokrývačem z Kondrace. Snažíme se využívat řemeslo z okolí.
Je důležité, že v průběhu prací každý rok aspoň dvakrát přijížděl z fakulty architektury oboru památkové péče docent Rykl se synem a studenty, kteří tu strávili několik dní a dělali zde stavebně historický průzkum. Poté jej zpracovávali do svých diplomových a dizertačních prací. Památka byla tenkrát ve stavu, kdy se zde odkrývaly původní omítky a studenti měli možnost bádat a odhalovat stavebně historický vývoj tohoto sídla, jehož historie sahá až k 15. století.

Jaký máte záměr se zámkem do budoucna? Jak bude vypadat – řekněme – za deset let?

Eliška: já bych tu klidně byla na důchod, přeci jen jsme do toho investovali dost peněz i času. Samozřejmě nejen my. Podařilo se nám získat podporu od ministerstva kultury. I díky památkářům z Benešova a ze Středočeského kraje jsme se dostali do programu záchrany architektonického dědictví, takže nějaké prostředky a podporu získáváme i z těchto zdrojů. Tím, že jsme využili i veřejné prostředky, cítíme, že je naší povinností nabídnout místo k využití i veřejnosti. Plánujeme proto, že se na zámku budou pořádat různé kulturní akce, výstavy, například naše již několikrát opakovaná Vánoční výstava betlémů, ale také sezónní akce v souvislosti třeba s místní rozhlednou Špulkou. Také bych chtěla vytvořit tradici setkání s panem spisovatelem Hozou, který měl na zámku minulý rok autorské čtení. Na úroveň klasických zámeckých prohlídek se asi nedostaneme, protože se z původního mobiliáře nic nezachovalo. Samozřejmě, že se tu ale jako soukromý vlastník nehodláme zabednit. V květnu jsem chtěla uspořádat slavnostní otevření zahrad, které se bohužel kvůli rozpracované fasádě uskutečnit nemohlo. Přízemí zámku potom chceme nechat průchozí pro nějaké expoziční možnosti.

Do jaké míry zasahují památkáři?

Igor: My jsme s nimi v naprostém souladu, protože mají na věc stejný pohled jako my. Nechceme na zámku dělat nějaké brutální zásahy ani moderní úpravy.

Eliška: Pro nás je jejich pomoc určitě přínosem ve spoustě věcí. Například s rekonstrukcí římsám poradí. Jsou to odborníci, takže jsme rádi za jejich konzultace a rady. Bez diskuze jsou pro nás spíše podporou než nějakým omezujícím prvkem.

Na webu si můžeme přečíst co všechno je zde pro veřejnost možno. Můžete nám to přiblížit?

V tuto chvíli je to především organizace svateb. Areál zámku si u nás mohou novomanželé pronajmout od pátku do neděle. V pátek si zde mohou vše nachystat sami, případně jim zařídíme nějaký catering. V sobotu proběhne samotný obřad, který domluvím v Divišově na matrice. Poté je hostina a večerní zábava. Novomanželé mohou přespat v zámeckých prostorách v rytířském sále. V neděli je prostor pro sbalení věcí a odpoledne nájem končí.
Dřívější využití zámku bylo zemědělské. K pozemku patřilo ještě 80 hektarů polí, které jsme společně se zámkem nekoupili. Museli jsme proto najít pro zámek jiné využití, kterým jsou právě tyto oslavy.

Postavila se Vám do cesty nějaká velká překážka, kterou se vám podařilo překonat?

Eliška: Než jsme vše uvedli do současné podoby, leckdy jsme si mysleli, že nám dochází síly a že nadosmrti nebudeme dělat nic jiného. Je pro nás velkou podporou, když někdo přijde a řekne, že má radost z toho, že se ta památka zachránila. Toto nás vždy povzbudí. Představa zámku vyvolá v lidech určitě jiný dojem než jízda na traktůrku, pletí a zalévání zahrad.

Máte na zámku nějaký detail nebo dekoraci, které jsou pro něj typické?

Na střeše máme zlatou korouhvičku, na které je čtyřlístek a iniciála našeho příjmení V – Valdovi. Potom také hnízdo s čapí rodinou.

Děkuji za milý rozhovor a za celou redakci přeji spousty úspěchů do dalších let.

Inzerce