Paní Lucka o sobě říká, že je veselá kopa. To můžu s radostí potvrdit, protože rozhovor s ní byl opravu veselý, motivační a ještě k tomu v příjemném prostředí její kavárny. Je velice akční a má každý den nabitý. Je kreativní, tvůrčí, ničeho se nebojí a do všeho jde po hlavě. Mimo své podnikání chodí ještě do zaměstnání. Pracuje jako zdravotní sestra na plný úvazek. Takže ten, kdo říká, že mu 24 hodin denně nestačí, doporučuji mu, jít si promluvit s paní Luckou, time-management zvládá levou zadní.

To co děláte, začalo jako spontánní nápad nebo jste se k tomu postupem času dopracovala?

Začalo to úplně jako spontánní nápad. Zrodil se mi v hlavě a do 13 dnů jsme otvírali. S manželem milujeme kočky a chtěla jsem vymyslet něco, co tady ještě není. Kočičí kavárna sice není můj originální nápad, ten se zrodil již v roce 1989 v Thaisku, poté se myšlenka šířila do Japonska, kde jsou kočičí kavárny nejvíce oblíbené. Lidé tam pracují asi tak, jako já – 24 hodin denně a tak nemohou mít doma zvířátko. Do Evropy se šířila mnohem později. První kočičí kavárna byla ve Vídni, potom v Londýně a teď jsou už všude. V republice jich je asi 12, v Praze asi 4. Řekla jsem si, že když milujeme kočky, doma jsme jich měli celkem 8, tak mě napadla kočičí kavárna. Ráno jsem se podívala na internet na prostory a za 13 dnů jsem otevřela, je to prostě takhle jednoduchý (smích). Každý mě od toho odrazoval, říkal, co si od toho slibuji, že je to úplná blbost, nesmysl a na můj nápad byly negativní ohlasy. Můj manžel mě ale podporoval.

Jaké byly Vaše začátky?

Naše kavárna funguje od 8. Března 2015. Ze začátku to byl docela masakr, ale hned se to rozjelo. U mě v práci je jedna stará pacientka, která vykládá karty. Já tyto věci beru s nadhledem, ale jednou mi ty karty vykládala a řekla mi: „ Lucinko, vy budete otevírat nějaký projekt, ale musíte otevřít 8. Března, protože pokud neotevřete, tak nezačínejte, protože se Vám to nepovede“. Né, že bych tomu věřila, ale trochu to ve Vás hlodá (smích). Měla jsem v tu dobu už prostor, ale 13 dní, bylo opravdu vražedných. Vymyslet reklamu, logo, zařídit všechna povolení, není to jen tak, otevřít kočičí kavárnu. No, ale otevřela jsem 8. Března ve tři hodiny (smích). Začátky byly ale kruté, vůbec jsme nechodili spát. Já, můj manžel a kamarád jsme dělali menší rekonstrukci a přípravu, jako bar, domečky pro kočičky, vymalovat a pak už to frčelo. Těch 13 dní mě pošťouchlo k tomu, aby to šlo tak rychle. Myslím, že nikdo takhle rychle ještě neotevřel (smích).

Jak prošlo přes hygienu, mít v kavárně kočky?

To je vlastně úplně v pořádku, vy můžete mít u jídla i slona, když budete chtít. Ale nesmí ten slon za bar. My tu máme zabezpečení – kočky se za bar k přípravě jídla nedostanou a to je i to, co kontroluje hygiena. Český zákon nezakazuje volný pohyb zvířat po restauračním zařízení. Mohli by se tu plazit klidně i hadi (smích). Je to jako když si vezmete psa do hospody. Hodně lidí to dokonce překvapí, vůbec je nenapadne, že tu budou živé kočky. Vidí nápis kočičí kavárna a mají infarkt z toho, že jsou vevnitř opravdu kočky. Myslí si, že se kavárna jen tak jmenuje, nebo že tu máme obrázky koček, dokonce si pár lidí myslelo, že je tu podáváme (smích).

Jaká vlastnost, znalost nebo schopnost byla klíčová pro Váš úspěch?

Když si něco umanu, musím to mít a chci to dotáhnout. Jak se říká, kudy projdu, tudy sto let tráva neroste (smích). Nesmí se s tím člověk párat. Musíte si jít za svým a od nikoho nic nečekat. Spolehnout se hlavně sám na sebe a to je důležité při každém nápadu. Co se týče dovedností, já pracuji jako zdravotní sestra, to je management sám o sobě. Zařídit, aby v ordinaci všechno klapalo, je hodně o organizaci. Jedna pacientka říká, že to u nás chodí jak v atomové elektrárně, všechno na čas, takže musíte mít schopnost všechno vyřídit a zařídit. Takže díky zaměstnání, mám organizační dovednosti.

Jaké vzdělání jste získala a jaký je Váš názor na tradiční vzdělávací systém?

Získala jsem středoškolské vzdělání, jsem zdravotní sestra. Myslím, že je u nás výborný vzdělávací systém. Všichni mají všechno zadarmo, ani si to nezaslouží (smích). V zahraničí, třeba v Americe, musí dětem vysokou školu platit například rodiče. V česku se každý dostane všude, ale po pár měsících studia se to separuje. První rok je studentů v ročníku třicet, druhý deset a třetí pět a tím to končí. Šanci dostanou, ale kdo projde s titulem, těch je podstatně méně. Zatím nemám špatnou zkušenost.

Jaký je podle vás rozdíl mezi úspěšným a neúspěšným člověkem?

Myslím, že v životě musíte mít hlavně štěstí, abyste byl úspěšný. Znám spoustu lidí, kteří se moc snaží, ale nakonec jim to nevyjde. Na Titanicu také byli všichni zdraví, ale moc štěstí neměli. Nemůžete doma sedět, a čekat, že Vám to spadne do klína. Také jsem mohla otevřít, a myslet si, že to nevyjde, ale nad tím nemůžete přemýšlet. Ani na jednu chviličku jsem nezapochybovala. A to jsem neměla kdovíjak velký kapitál do začátku, měla jsem normální zaměstnání. Může si to skutečně otevřít každý, i vy zítra. Zvládla jsem to za pochodu a řekla jsem si, že kdyby to finančně nevycházelo, tak si vezmu třeba ještě jednu práci (smích).

Co byste udělala jinak, kdybyste začínala znovu od nuly?

Vůbec nic. Nemá cenu se ohlížet zpátky, tam se nic nezmění.

Nepřipadáte si oddělená od průměrné společnosti v důsledku Vašeho úspěchu?

Nepřipadám, stojím nohama na zemi. Člověk ale určitě přijde o „takzvané“ přátele.

Jaký postoj zaujímáte k překážkám?

Vždycky se snažím je přeskočit (smích). S překážkami se setkávám denně, nikdy nemám nic hladce. I když jsem tu kavárnu otevřela tak rychle, pořád Vám někdo hází klacky pod nohy. Po měsíci se naší kavárnu pokusil poškodit zloděj, ne ale za účelem, že by něco ukradl. Poškodil kavárnu a pustil ven kočky na ulici. Jedna hodná paní, která šla brzy ráno do práce, je všechny pochytala a zavolala policii. Zachránila je. Jindy nám zase někdo vystříhal na zahrádce díry do sítě, aby kočky prolezly ven. Co Vás nezabije, to Vás posílí.

Odkud čerpáte inspiraci a máte nějakého hrdinu/vzor?

Nemám, po nikom se neopičím. Jeden známý mi řekl, že mám konečně docela normální vlasy, čímž mě urazil (smích). Jsem spíš vůdčí typ. Můžeš mít jiný názor, ale musíš se mnou souhlasit (smích). Mám ráda, když jsou věci podle mě.

Jaké jsou Vaše další sny a vize?

To já Vám povědět nemůžu (smích). Do budoucna ale plánuji, že ještě něco otevřu. Nebude to kočičí kavárna, ale doufám, že to bude hodně zajímavé. Do budoucna plánuji něco velkolepého a moc se na to těším.

Děkuji paní Lucce za rozhovor a přeji ji spoustu dalších úspěchů v plnění jejich snů!

Inzerce