Dnešní rozhovor nás zavede do hudebního světa. Sympatický zpěvák a v poslední době i herec Pavel Callta nám poodkryl nejen důvody svého úspěchu, ale i část svého soukromého života. Přestože ho lidé poznávají na ulici a fanynky šílí na autogramiádách, zachoval si tvář obyčejného skromného kluka s běžnými radostmi a starostmi. Daří se mu na hudební i herecké scéně, ale stále se chce posouvat kupředu. Po odchodu obou rodičů se nevzdal, zatnul zuby a pokračoval v tom, co ho naplňuje a dělá šťastným. Věřím, že pro Vás Pavlova slova budou příjemnou motivací.

Jsi z hudební rodiny. Tíhnul jsi odmalička k hudbě sám, nebo tě k ní vedli rodiče?

Vedla mě k ní hlavně mamka. V 10 letech mě přihlásila na piano a ani se neptala. S pianem jsem ale skončil, protože jsem málo trénoval. Nerad totiž dělám něco, co musím. Ale třeba už od 6 let jsem zpíval. V 1. třídě jsem se přihlásil do soutěže a vyhrál jsem s písničkou Tři čuníci jdou. Taky v té době letělo Kelly family a písničky z toho jsem miloval. S kamarádkou jsme je zpívali o velkých přestávkách. To bylo ještě na prvním stupni.

Pak jsem začal hrát na trumpetu a na letním táboře jsem se naučil hrát na kytaru. Potom jsem tak nějak samovolně začal skládat písničky. Svůj první song jsem složil v 16 letech. Sekal jsem zahradu a najednou mě napadlo složit text. Bylo to zrovna při projektu, kdy se mě a ještě pár dalších kluků ujal belgický producent, a založili jsme kapelu. Měli jsme hudbu, pěveckou linku a mě prostě najednou napadlo, že bych mohl složit text. Tak jsem přestal sekat, sedl k počítači a začal psát refrén, který mě v tu chvíli napadl. Je to Song pro tebe, který mám na své první desce. Pak jsem měl pauzu a začal skládat znovu až asi ve 22 letech.

Jak začala tvá hudební kariéra opravdového zpěváka?

Asi v 15 letech, kdy jsem začal zpívat. Potom jsem byl v big bandu a v orchestru v České Lípě. V 19 letech jsem začal zpívat s pražskou kapelou. Tam jsme ale byli naladěni na rozdílnou vlnu. Já jsem chtěl dělat sólo a oni chtěli budovat kapelu. Po necelém roce jsem odešel. Co se týče mé účasti v ČS má talent, byla to dobrá zkušenost. Také jsem se tam spřátelil s Luckou Bílou, která mi i křtila mou první desku. Nevýhodou byla roční smlouva, která mi zakázala de facto cokoliv vydávat. V tom jsou talentové soutěže zrádné.

Jaké máš vzdělání a jaký je tvůj názor na tradiční vzdělávací systém?

Vystudoval jsem střední školu zaměřenou na ekonomiku a cizí jazyky v České Lípě. Potom jsem bakalář v oboru média a žurnalistika. Při studiu vysoké jsem i vycestoval v rámci projektu Erasmus do Belgie. To bylo super. Byl jsem i necelý rok na konzervatoři, ale pak jsem odešel.

Je dobré mít systém a disciplínu, k čemuž škola pomáhá. Každý člověk je ale nadaný na něco jiného. Problém je v tom, že jakmile dítě není dobré zrovna v nějakém oboru, vypadá hloupě. Mělo by se v dětech rozvíjet to, v čem jsou šikovné a zároveň v nich budovat zdravé sebevědomí. Někteří učitelé zvládnou úplně zbytečně potopit nebo ponížit. Ale chápu, že je to těžké i z pohledu učitele. Takže mi z toho vyplývá, že je potřeba individuálnější přístup.

Také bych všem učitelům hned zdvojnásobil platy (smích). Ale vážně. Je to povolání, které připravuje děti na život a velmi je ovlivní. Učitelé by pak měli větší motivaci.

Ještě je další věc, se kterou nesouhlasím a to jsou mobilní telefony při hodinách. Možná je to moralizující, ale radši bych je před hodinou vybral a vrátil až po jejím skončení. Vždyť děti přilepené k mobilu se nedokáží pořádně soustředit, a tak jsou tam vlastně zbytečně. Já sám třeba také používám sociální sítě, ale myslím si, že to do školy nepatří. Potom si pročítám komentáře na youtube nebo facebooku, kde je často spousta hrubek a myslím si, že když ve škole studenti nedávají pozor, logicky nemají tolik vědomostí a potom se stává, že je národ čím dál méně vzdělaný a to je škoda.

Potkalo tě v životě několik smutných událostí. Jak ses s nimi zvládnul vyrovnat?

Nejhorší byly měsíce po tom, co se to stalo. Hodně mi pomohla muzika. Nemám moc času na to myslet. Do teď mám ale stavy, kdy mi oba rodiče moc chybí. Chybí mi pevné zázemí. Pomohl mi hlavně čas a to, že mám okolo sebe fajn lidi.

Jaké schopnosti či vlastnosti máš, díky kterým si myslíš, že jsi ve své práci úspěšný?

Hodně lidí mi řeklo, že mám hezkou barvu hlasu. To se mi jako zpěvákovi docela hodí (smích). Snažím se psát zajímavé texty a na koncertech umím strhnout lidi a udělat show. Také nejsem líný. Hodně makám a věřím v to, co dělám.

Co máš na své práci nejradši?

Miluji atmosféru na koncertech a kontakt s lidmi. Také mě baví psát texty. Poslední dobou tíhnu i k herectví a to se mi také líbí. Jsem moc rád, že můžu dělat to, co mě baví a zároveň mě to živí.

Je nějaký zlomový moment, který tě posunul jiným směrem?

Hodně se změnilo, když jsem dodělal singl Terapeut a desku Momenty. Dostal jsem se do mnohem většího povědomí lidí. Písničky jsou takové krůčky, které mě posouvají stále dál.

Jak vypadá tvá příprava před koncertem? Jsi nervózní?

Jsem hodně nervózní, ale méně než dřív. Ale jsem velký trémista. Mám to po mamce, která byla také zpěvačka.

Před koncertem si vždy ladím kytaru a pak jdu pryč z areálu, někam, kde nikdo není, a zahraji si sám pro sebe song Mami. Tím se dostanu na tu správnou vlnu.

Čemu dalšímu se věnuješ kromě hudby?

Teď momentálně herectví. Natáčíme film Muzikanti. Hraje tam Martin Dejdar, Maroš Kramár, Pavel Kříž, Patrik Děrgel a další. Mám tam hezkou větší roli a tím vlastně teď žiju. Herecká sféra mě tedy také velmi láká.

Moc rád cestuji. Jakmile mám pár dní volno, hned někam vyrazím. Byl jsem třeba v Turecku, Egyptě, Malajsii, Indonésii, na Filipínách, v Belgii a ve spoustě dalších zemí. Miluji šnorchlování a potápění. Kdybych měl teď trochu času, vyrazil bych do Karibiku nebo do Thajska, tam je totiž krásné moře. Jednou chci vidět celý svět nebo minimálně 70% z něj. Optimálně než budu mít rodinu. Uvidíme.

Jak vypadá tvůj běžný den?

To se hodně střídá. Probudím se, přinesu kytaru a jedu na koncert. O víkendu mám třeba 4 až 5 koncertů a autogramiád. Některý den je naopak relaxační, kdy vstanu a hraji si na kytaru nebo jedu za kamarády či rodinou. Mám rád výlety, miluji přírodu.

Nemám v tom žádný systém a řád. Dělám to hodně podle nálady. Asi bych ale nějaký řád trochu potřeboval.

Kde čerpáš inspiraci?

Hlavně ze života. Jsem znamením vodnář. Mám strašně moc věcí a myšlenek v hlavě. Stihl jsem toho už v životě celkem dost, různé druhy prací, delší vztahy. Z toho tedy čerpám. Také jsem snílek a mám velkou fantazii. Když se spojí zkušenosti a fantazie, vznikají z toho mé texty.

Děláš něco pro svůj osobní rozvoj?

Čtu. Teď například knížku Mnich, co prodal své Ferrari. Také mám svou terapeutku, se kterou si povídám. Výhoda je v tom, že mě nijak nesoudí.

Jaké máš další sny a vize?

Chtěl bych více rozjet to herectví. Rád bych získal další dobré role. Zároveň je mou vizí být opravdu úspěšným zpěvákem. Ale mým největším cílem je být spokojený a stabilní.

Poznávají a oslovují tě lidé na ulici?

Poznávají. Spíše tedy mladší ročníky a hlavně holky. Babičky mě na ulici obvykle nezastavují (smích).

Vzkaz pro čtenáře Diary of the Winners:

Dělejte to, co Vám říká srdce. Buďte šťastní. Klíčem ke všemu je láska, proto v sobě mějme lásku, radost a všechno bude fungovat.

Pavlovi děkuji za poskytnutí rozhovoru i velmi příjemnou atmosféru při něm. Je zřejmé, že píle, usilovná práce  a víra v to, co děláme, vždy přinese své úspěchy.

https://www.facebook.com/PavelCalltaOfficial/photos

Inzerce