S velkým potěšením mohu říci, že dnešní článek je opravdu speciální. Nejen proto, že ho psala má skvělá kamarádka Monča, ale také proto, že jde o část jejího příběhu. Jsem velmi rád, že se rozhodla o tuto etapu svého života s námi podělit a odhalit nám tak radosti, ale i bolesti, které za příběhem stojí.

Monča je jedním z těch výjimečných mladých lidí, kteří si jdou za svými sny a nikdy se nevzdávají. Občas se ostatním zdají až tvrdohlaví, ale to je ve výsledku to co je dostane tam, kam se dostat chtěli. Věřím, že příběh v tomto článku pomůže mnoha a mnoha lidem jít naproti tomu co pokládají za své sny a cíle.

„Když mě Martin požádal o převedení mých zkušeností s cestováním a s cílevědomostí v praxi na papír (do elektronické podoby), nemohla jsem prostě říct ne. Cokoliv co pomůže nebo i snad otevře oči druhým.

Od malička jsem byla celkem umanuté dítě, časem jsem to ale převedla na cílevědomost (nebo to snad je cílevědomost?). Prostě když něco chci dokázat, tak jdu i přes ty nejhlubší díry, trhliny – je mi to jedno. Abych vše uvedla na pravou míru – jmenuji se Monika, přátelé mi většinou říkají Monča, moji mezinárodní přátelé mě oslovují Mon. Je mi 20 let a bydlím v Itálii. A jak se tohle všechno stalo?

Od mých útlých let jsem se zajímala o design – produktový i interiérový. Věděla jsem, že jednoho dne chci být designérka, a jak už jsem se zmínila, bývala jsem dost umanutá a poté i cílevědomá. Moje první rozhodnutí po základní škole s rozšířenou výukou výtvarné výchovy bylo špatné. Vlastně ani nevím proč. Začala jsem studovat střední školu ekonomickou, která byla naprostým omylem v mém životě, a tak jsem přestoupila na další školu, kde jsem musela jít znovu do prvního ročníku. To už ale byla škola designu a umění – bohužel na velmi nízké úrovni, protože byla soukromá. Když mi po roce oznámili, že krachují, snažila jsem se dostat na Střední uměleckoprůmyslovou školu na Žižkově, která je dodnes považována za jednu z nejprestižnějších. Tam jsem také odmaturovala v oboru Design interiéru a nábytku. Když to vezmu ve zkratce a pozitivně – škola mi toho vzala, ale i dala hodně. Pomohla mi utvořit si svůj osobní názor na české školství a vzhledem k tomu, že právě sedím ve svém florentském bytě, tak Vám nebudu nalhávat, že můj názor byl kladný. Ve třetím ročníku na střední škole jsem odjela na tři měsíce do Spojených Států na stáž v mém oboru. Pracovala jsem ve svých čerstvých devatenácti letech pro významného designéra na Manhattnu. Ve škole jsem se skoro od všech setkala s velkou vlnou negace, pesimismu a dokonce i závisti a tudíž velké nenávisti. Dodnes moc nechápu povahu mých vrstevníku – byla to snad soutěživost? To ale není to, o čem se chci zmínit. Tahle moje americká kapitola byla jednou z nejtěžších zkoušek v mém životě. Asi také proto, že jsem byla dost naivní a nevěděla, do čeho jdu. Poprvé jsem v té době letěla letadlem. Když jsem přistála na letišti pana Kennedyho, tak jsem se opravdu poplácala po rameni, to musím přiznat. Nutno ale říct, že první měsíc jsem bydlela u svého strýce, který žije v New Yorku několik desítek let. Emigroval tam v roce 1968 (jak jinak). Každý si teď asi říkáte – aha, tak to tam nebyla zase tak sama. To jste ale na omylu, protože se strýcem nemám žádný významný vztah a v podstatě jsem u něho jen bydlela, i když on se velmi snažil, ale je to zaneprázdněný člověk a úplně jiné nátury než já. Zkrátka vůbec jsme se většinu času nepohodli a ještě při tom jsem dostala pořádnou facku od života. Neměla jsem tam nikoho a moji blízcí byli v jiném časovém pásmu. Opravdu když máte mezi sebou velký časový rozdíl, tak Vám to přijde jako naprosto jiný svět než žijí oni a umocňuje to Váš pocit, že jste na to sami. A tak jsem první měsíc probrečela. Jediné, co mě drželo nad vodou, byla moje praxe, která vyplňovala můj čas bohužel tak na tři hodiny denně, ale co pak? Zkrátka jsem se musela sebrat a začít poznávat New York i přes mou myšlenku „Chci domů a nejlépe teď hned.“

 

Abych to shrnula – po měsíci jsem se odstěhovala do jiného bytu, který mi teda zařídil strýc, ale už jsem bydlela sama, maximálně se tam občas mihli majitelé, kteří jsou dodnes mými přáteli, a moc ráda na ně vzpomínám. Z praxe jsem získala skvělé doporučení. Do New Yorku za mnou přijela na pár týdnů mamka, a tak jsme si to skvěle užily. Odjela jsem předčasně, protože mě mé psychické problémy dohnaly i k fyzickým problémům. Z New Yorku jsem odjížděla poražená, zklamaná, ubrečená, s infekcí v žaludku a v papírech stálo „dehydratace“. Každopádně navštívila jsem pár hezkých míst, dokonce mě vzali s sebou na dovolenou do Nového Mexika, takže jsem strávila i nějaký čas v Santa Fe. Zpětně musím říct, že strýc se opravdu snažil, ale facka od života byla tak velká, že – pojďme si to přiznat – neustála jsem to a vrátila se domů. Cítila jsem se poraženecky a zklamaně – především sama ze sebe.

Vrátila jsem se domů a nechtěla jsem se o tom s nikým bavit, a když už, tak jsem zalhala, že to bylo dobré, ale těžké. Jen malá lež nikomu neuškodí. Popravdě jsem se styděla. Zpětně si uvědomuju, že se není za co stydět. Byla to velká životní zkouška a já vzala veškerou odvahu ve svých devatenácti letech a odletěla do Ameriky, kde jsem získala neuvěřitelné zkušenosti ať už ty dobré nebo ty špatné. Na tom přece nezáleží. Důležité je, že Vás ta situace něco naučí, k něčemu přivede a odvezete si s sebou zážitky a hlavně ponaučení. Pokud se Vám stalo něco podobného a jsem si jistá, že většina lidí tohle potká, co se snaží prorazit ve světě – vůbec nezoufejte. Je to naprosto přirozené, protože praktický celou dobu žijete u rodičů, kde máte vypráno, navařeno, Vaši blízcí jsou přesně tam, kde je chcete – a najednou přijde chvíle, kdy se Váš život obrátí vzhůru nohama, a jste na tohle všechno sami.

Když jsem se z tohohle všeho vzpamatovala, byla jsem už v maturitním ročníku a naprosto si ho celý užila. Ano, je to samozřejmě stres, ale uvědomila jsem si víc přítomnost lidí, které mám ráda a začala realizovat další studium. Tentokrát jsem věděla, že mé kroky povedou do Itálie. Kde jinde design než v Itálii? Byla jsem v kontaktu už dva roky se školou ve Florencii, kam jsem moc chtěla a věděla jsem, že je to pro mě to pravé.

 

Abych to zkrátila – úspěšně jsem odmaturovala (sice až v září, ale koho to zajímá), dostala se na vysněnou školu, získala částečné stipendium a tak jsem tady! Studuji Akademii umění, designu a módy ve Florencii, přesněji v oboru Interior and product design.

Mám za sebou praxi v časopisu Elle Decor, praxi v New Yorku, úspěšně jsem odmaturovala na Střední uměleckoprůmyslové škole na Žižkově. Všechno mi to přijde v mém životě jako velká shoda náhod a všem říkám, že to zase není taková velká věc. Když se nad tím ale zamyslím, tak si uvědomuji, čím vším jsem si kvůli tomu musela projít a že jsem se dost nadřela, abych byla tam, kde jsem teď. Chci tím říct, že jestli něčeho chcete dosáhnout, počítejte s tím, že Vám život bude házet klacky pod nohy. Nebudou to malinký klacíčky, ale život doslova vezme všechny stromy z lesa a nahází Vám je pod nohy hezky za sebou. Nebude to nic lehkého, setkáte se s neuvěřitelnou závistí českých lidí, venku je to už pak o trochu lepší, ale lidé jsou všude stejní. Setkáte se ale také s lidmi, kteří se stanou Vašimi opravdovými příteli a tak se jich držte nejpevněji, jak to jde, protože Vás podpoří a to je pro Vás také hodně důležité. Stejně jako je důležitá podpora od rodičů, ale pokud ji nemáte, tak nezoufejte – polovina lidí, co tady studují, nemá žádnou podporu. Je to těžké, nebudu Vám lhát, ale to je dělá nejsilnějšími lidmi, jaké znám, a mají můj velký respekt, protože to skvěle zvládají. Co tím chci říct? Pokud máte nějaký sen, ať je to cokoliv – prostě to udělejte. Bude to dost těžké, někdy to budete chtít vzdát, možná to také vzdáte, většina lidí Vás budou ze závisti odrazovat, pak už budete třeba jen jeden krok od cíle a zase se něco pokazí, ale Vy se musíte zvednout a pokračovat. Takhle to většinou je a je to sakra na nic občas. Ale žijete tady a teď a druhý život už nebude. Tak seberte veškerou odvahu a jeďte kamkoliv, kam chcete Vy. Dělejte, co VÁS baví. Dělejte to, co chcete především VY – ne Vaši rodiče nebo kamarádi. Buďte hlavně šťastní a za žádnou cenu to nevzdávejte, protože když se to pak jednoho dne podaří, tak to stojí za to – slibuju!

Mějte krásně životy, plňte si sny a já Vám přeji hodně štěstí! Pamatujte, že nikdo nežije takový život, jaký žijete Vy. Jste jedineční!

Mějte bezva dny!

M.“

Za celý tým časopisu DotW moc děkujeme! Děkujeme za to, že si na nás Monča našla čas a dokázala tak fantasticky zpracovat své zkušenosti. Velmi ji obdivujeme za to, čím si prošla a také za to, že se nám byla ochotna svěřit s tak osobním bojem. Celé je to jen důkaz toho, že jde o silnou osobnost, kterou tato zkušenost především posilnila.

Já osobně jsem při čtení prožíval mnoho pocitů a hodně jsem si uvědomil jedinečnost a sílu každého z nás. V souvislosti s tím mi přišel na mysli jeden z mých oblíbených citátů od Hanse Christiana Andersena: „Život každého člověka je pohádka napsaná Boží rukou.“ Shodou okolností jsem ho poprvé četl na místě, kde jsme se s Mončou před několika lety seznámili.

Děkuji za to, že jsou mezi námi tak výjimeční lidé, a že je Monča mou dobrou kamarádkou.

Inzerce