Anička vyrůstala na maloměstě, kde jen myšlenka na jiné zaměstnání, než pracovat v místní továrně, byla hned smetena ze stolu. Okolí ji strašilo, že jí herectví nikdy neuživí a tak by si měla najít „normální a jistou práci“. Její sen byl ale tak velký, že i přes odrazování okolí si svou cestičku našla a dnes Vám prozradí, jak že se to k vysněné práci přes všechny překážky dostala.

Od kdy Vás to táhlo k herectví? Co na tom máte ráda?

Mě to k herectví táhlo odjakživa. Vyrůstala jsem v umělecké rodině, mamka je malířka a táta s dědou jsou režiséři. Už jako dítě jsem měla tendence pořádat všelijaká představení. Ať už pro sousedky nebo pro pošťačku, stále jsem se potřebovala předvádět (smích). Od šesti let jsem se začala více orientovat na hudbu. V tomto období se herectví trochu potlačilo. U nás v Blatné, odkud pocházím, nebylo možné drama rozvíjet, a proto jsem chodila jsem na Základní uměleckou školu na hudební obor. Jenže herectví pro mě bylo pestřejší a táhlo mě to stále více tím směrem. Skrz herectví můžu utíkat z reality do jiné doby. Když jsem hrála ve hře Agathy Christie – Past na myši, tak jsem byla v úplně jiném světě. Také mám na herectví ráda tu rozmanitost a to, kolika osobami se mohu v divadle stát. Nedokázala bych chodit každý den do kanceláře a sedět tam od osmi do pěti.

Je podle Vás dobře, když mají děti umetenou cestičku k úspěchu od rodičů?

Myslím si, že ne. Taková cesta nemůže dlouho trvat. I kdyby byl člověk sebelepší, tak existují lidé, kteří o Vás budou mluvit špatně – závistivě. Cesta, která je jednoduchá a vysetá růžemi, netrvá věčně. Je to lákavé, říkáte si: „Tenhle to má jednoduché”, ale jakou to má váhu?

Jaké máte v tomto oboru vzdělání? Vzděláváte se v současnosti?

Vzdělání v oboru herectví nemám. Netvrdím, že vzdělání je v tomto oboru důležité. Setkala jsem se na castinzích se skvělými herci, ale produkce vybrala raději nějakého youtubera, který měl známý obličej. Člověk musí být na herectví tak trochu přirozený talent. Nedá se to jen naučit. Můj dědeček učil herectví a říkal, že když to tam není, tak to tam prostě není a nemá cenu v tom pokračovat. Jsou velmi známí čeští herci, kteří se vyučili například truhlářem a sbírají České lvy. Na herectví je potřeba nátura a člověk tam musí nechat kus sebe. Když nad tím tak přemýšlím, nikde se na vzdělání ani neptají. Chtějí vidět reference a ukázat, co umíš.

Jaké byly Vaše začátky?

V 19 letech jsem přijela do Prahy a pronajala si s kamarádkou byt. Ze začátku jsem pracovala jako asistentka v ateliéru návrhářské firmy. Při tom jsem hledala práci ve svém vysněném oboru. Nevěděla jsem, kam mám jít a co dělat. Když jsem zadala do Googlu „castingové agentury“, našlo mi jich to mraky. Začala jsem je tedy obesílat a bylo mi jedno, jestli to bylo na seriál nebo reklamu. Potřebovala jsem se někam dostat, abych si našla tu cestičku ke splnění snu. Po téměř dvou letech si mě všimli producenti z televize Barrandov a požádali mě, abych jim natočila spot, který budou vysílat po každém filmu. Takže třeba stokrát denně. Podařilo se a ten spot běží dodnes. Tím se vše odstartovalo. Potom mě oslovila produkce televize Nova, kde jsem získala roli v seriálu Ulice. Od té doby se mi příležitosti začaly nabalovat. Vzpomínám si na svůj úplně první konkurz. Měla jsem si na tři minuty připravit nějaký stand-up. A já jsem si nic nepřipravila, řekla jsem si, že to prostě nějak dopadne. Nakonec jsem tam ztvárnila pracovní postup, nějaký recept (smích). Přede mnou šly holky, které byly očividně připravené. Jedna recitovala Máj, druhá zpívala nějakou folklorní písničku a já tam mezi nimi s receptem. Ještě večer mi ale zavolali, že vybrali mě.

Jaký je Váš herecký vzor a proč?

Z českých herců velice obdivuji soubor Dejvického divadla. Působí tam herci jako Ivan Trojan. Dalším vzorem je Viktor Preiss, to jsou pro mě lidé, od kterých se neustále učím. Co se týče světových herců, tak je to Leonardo di Caprio. Velice mi imponuje tím, jak skvěle umí hrát a jaký má talent. On umí zahrát fantasticky naprosto každou roli, kterou dostane. Baví mě ho pozorovat a baví mě jeho mimika. Tyto tři považuji za herecký vzor. Dámské herečky tolik neobdivuji, nicméně z dam považuji za vzor svojí maminku.

Co Vám pomohlo k tomu, ustát tlak okolí a jít si za svým snem?

Měla jsem opravdu velký sen. Když něco moc chcete, tak Vás nic nezastaví. Je pravdou, že někdy už jsem si říkala dost, už nemůžu. Zjistila jsem, že je nesmírně důležité mít vedle sebe někoho, kdo Vás chápe a podporuje. Kromě mé mamky mě tenkrát okolí moc nepodporovalo, protože herectví přeci není nijak „jistá práce“ Trápilo mě to, byla jsem smutná, ale tím víc mě těší, že jsem teď tady. Nakonec jsem překvapená, jakých kladných reakcí se mi po té době z mého okolí dostává. V tom, abych ustála tlak, mi pomáhá hlavně mamka a můj skvělý přítel. Jsou na mě i za malé úspěchy pyšní a hrdí.

 

Jaký pohled na Vás mají ti, kteří Vás před tím odrazovali? Už Vás podporují?

Už to vidí jinak. Můj děda je do toho zapálený, vždycky se na mě kouká, čte články, je to moc příjemné. Je milé, že ostatní vidí, že to nebyl špatný nápad, protože kdybych nebyla dobrá, tak by se mi to nepovedlo. Minulý týden jsem byla u babičky a dědy a viděla jsem tam zarámovaný plakát z mojí premiéry, moc mě to potěšilo.

Jak vypadá Váš běžný den? Víte, co bude třeba za měsíc?

Ne (smích). Téměř každý den mám zkoušku v divadle ROCK CAFÉ s profesionálním souborem Nekroteatro, kde zkoušíme hru Čekání na Mickey Rourka, takže když nemám zkoušku tam, tak něco natáčím nebo fotím. Teď jsem fotila reklamu pro tonic Schweppess. Člověk musí být neustále ve střehu a stále vyhledávat příležitosti. Teď jsem naštěstí už ve fázi, kdy se mi producenti ozývají i sami, například na roli v seriálu První republika. Oslovili mě i na natáčení filmu Špindl, který se točil před 14 dny.

Co Vás teď čeká? Kam směřují Vaše kroky?

Od té doby co jsme odpremiérovali v divadle ROCK CAFÉ, tak žiji touhle hrou. Snažím se nás dostávat na festivaly, protože přes prázdniny je divadelní volno, takže to je pro herce docela složité. Musím neustále aktivně hledat nové možnosti.

Co si myslíte, že je na Vašem příběhu pro naše čtenáře nejvíce inspirativní?

To, že je v životě možné opravdu všechno. A že by člověk neměl hned po prvním neúspěchu házet flintu do žita. Já jsem živoucí příklad toho, že je to pravda. Úspěch musí jít ruku v ruce s pokorou. Nesmí se chtít všechno, ale nesmí se ani spokojit s málem. Ne ve smyslu „chci být herečka, protože budu slavná a budu mít hodně peněz“. Ani jedno třeba nikdy mít nebudu. Je to o tom snu. Chci být herečka, protože je to můj smysl života a naplňuje mě to. Když ti někdo dvakrát řekne, že ne, tak to zkusíš po třetí a on řekne, že jo.

Schweppes CZ

Jaký je Váš herecký sen?

Mám dva herecké sny. První je určitě ten, že chci hrát v Dejvickém divadle. A co se týče filmu, tak bych chtěla zkusit točit se zahraniční produkcí. Nejvíce mě láká nějaký akční film nebo horor a věřím, že to ještě určitě zvládnu.

Děkuji Aničce za rozhovor a přeji za celý tým spoustu dalších úspěchů a splněných snů!

fotografie: 
Schweppes CZ
Lucie Štěpánová

Inzerce