Dnes Vám přinášíme rozhovor s cestovatelem a digitálním nomádem Matoušem Vinšem, spoluautorem knihy Travel Bible. V následujícím rozhovoru se dozvíte, jaké byly jeho začátky a s jakými překážkami se musel potýkat. A co dělá Matouš vedle cestování? Zanechal školy, aby se mohl plně věnovat svému snu. Zabývá se marketingem, spravuje reklamní kampaně na Facebooku, a pomáhá firmám naplno využít potenciál sociálních sítí. A to vše může dělat na cestách. Píše také o cestování, fotografuje a natáčí své zážitky z cest. Co ho na cestování baví ze všeho nejvíc? Požitky z jídla, poznání nových lidi a hledání drobných detailů.

„Detaily a místní lidé totiž o zemi napoví mnohem víc, než památky, chrámy či města“

To co děláte, začalo jako spontánní nápad nebo jste se k tomu postupem času dopracoval?

Cestoval jsem od mala a postupně mi už na gymnáziu začalo být jasné, že chci cestovat, co nejvíc to jen bude možné. Tak jsem začal hledat cesty, jak na to. Hodně mi pomohla knížka Čtyřhodinový pracovní týden Tima Ferrisse, která mi ukázala, že existuje něco jako digitální nomádství a že to, co se na první pohled zdá nemožné, je vlastně celkem jednoduché.

Jaké byly Vaše začátky?

Poprvé jsem na delší dobu vyrazil sám do Skotska, hned po osmnáctých narozeninách. Přiletěl jsem se sto padesáti librami v kapse a celou zemi jsem projel křížem krážem stopem, spal ve stanu mezi ovcemi, potkal úžasné lidi a našel místa, na která do konce života nezapomenu. Právě ve Skotsku jsem si uvědomil, že největší překážkou k cestování je strach. Ne peníze, ne čas, ne závazky, ale strach. Když už se člověk odhodlá do toho skočit po hlavě, vždycky se to nějak dobře vyvine. Navíc se při nejhorším může kdykoliv vrátit domů.

Jaká vlastnost, znalost nebo schopnost byla klíčová pro Váš úspěch?

Svoji roli hrála určitě tvrdohlavost, nechuť k pseudoautoritám a větám „vždycky se to tak dělalo” a „dělají to tak všichni”. Nejdůležitější ale byla a stále je zvědavost a chuť učit se něco nového. Díky tomu se pořád pouštím do nových projektů a stanovuji si cíle, které mě každé ráno zvednou z postele a donutí pracovat na jejich naplnění.

Jaké vzdělání jste získal a jaký je Váš názor na tradiční vzdělávací systém?

Po gymnáziu jsem začal se studiem čínštiny, ale brzy jsem utekl. Hlavně proto, že už tou dobou jsem částečně pracoval na volné noze a škola mi dávala minimální prostor pokračovat jak v práci, tak v dalších kreativních činnostech. Nelituji, že jsem odešel, ale plánuji se na univerzitu vrátit – nebude to však v ČR a nebude to proto, že bych se daným oborem chtěl následně živit. Vidím univerzitu jako perfektní příležitost, jak nasbírat hodnotné kontakty, vyzkoušet si spoustu nových věcí, rozšířit si obzory a naučit se více přemýšlet v rámci celku daného oboru. U českých univerzit je obrovský problém, že z nich (čest výjimkám) vycházejí studenti bez praxe. Sám teď vidím, že ve firmě potřebujeme hlavně lidi, kteří mají za sebou nějakou zkušenost, umí samostatně přemýšlet a rozhodovat se, přicházet s nápady a vzít plnou zodpovědnost za kvalitu práce, kterou odvádějí. K tomu české školství bohužel studenty téměř nevede. Na základní a střední škole je to většinou přesně naopak, i když se učitelé ohání tím, že přeci učí děti samostatně přemýšlet. Hlavně první a druhý stupeň základní školy je podle mě pro většinu dětí peklo a přináší do života mnohem víc problémů než řešení. Ale to by bylo na dlouhé povídání. Jak můžeme fungovat v systému, který se od 18. století nezměnil?

Jaký je podle vás rozdíl mezi úspěšným a neúspěšným člověkem?

V rozhodnutích a jejich exekutivě.

Co byste udělal jinak, kdybyste začínal znovu od nuly?

Mnohem dříve bych si začal říkat o pomoc, žádat zkušenější o radu a obklopil se úspěšnými lidmi se stejnými hodnotami. Říká se, že jsme průměrem pěti lidí, se kterými trávíme nejvíce času. Mám ozkoušené, že je to ze všech seberozvojových a psychologických pouček ta nejblíže pravdě. Pokud by si kdokoliv z tohoto rozhovoru měl odnést jednu věc, ať je to prosím tato.

Nepřipadáte si oddělený od průměrné společnosti v důsledku Vašeho úspěchu?

Ne. Proč? Co je to „průměrná společnost”? Každý je svým způsobem v něčem úspěšný, jen si to možná neuvědomuje. A každý má okruh lidí, se kterými si nejvíc rozumí, většinou proto, že mají stejné zájmy a sdílí stejné hodnoty.

Jaký postoj zaujímáte k překážkám?

To hodně závisí na jejich typu. Jakmile se týkají práce, hledám nejjednodušší způsob, jak je odstranit či úplně obejít. Ideálně najdu někoho, kdo už podobnou překážku někdy řešil, nebo mi s řešením může hodně pomoct. V osobních vztazích bohužel často utíkám.

Odkud čerpáte inspiraci a máte nějakého hrdinu/vzor?

Hodně poslouchám podcasty, nejraději od Tima Ferrisse a Chase Jarvise. Tim Ferriss je pro mě obecně velký vzor a případ člověka, na kterého všichni nekoukají jako na naprostého blázna z jiné galaxie jen proto, že napsal už 4 bestsellery podle New York Times. Za opravdu hodně vděčím i kolegovi Petru Novákovi, se kterým jsme napsali Travel Bibli a spolupracujeme i na dalších projektech. A v neposlední řadě čerpám spoustu inspirace z kvalitní beletrie. Ano, i pro podnikání.

Jaké jsou Vaše další sny a vize?

Šířit myšlenky digitálního nomádství a práce na dálku mezi co nejvíc lidí, motivovat hlavně mladé k tomu, aby vyrazili do světa na zkušenou, a samozřejmě dál makat na rozvoji projektů kolem Travel Bible. Chystáme druhý ročník Slow Travel Festivalu, další přednášky a kurzy, spoustu užitečných článků na blog i další produkty. Zároveň pracuji na přípravě dokumentu o taiwanském čaji a chci co nejvíc psát.

Co pro Vás bylo na cestách nejtěžší?

Batoh na prvním treku po Skotsku, kam jsem jel ještě s tátou někdy v šestnácti letech. Vážil pětatřicet kilo, já tak pětapadesát a šlapali jsme s ním 40 kilometrů za jeden den. V horách a slušném horku.

V jaké situaci jste si na cestách připadal nejvíce bezradný?

Nenapadá mě nějaká extra zajímavá. Vše se dá nějak vyřešit. V Laosu mě nechtěli pustit přes hranice kvůli milimetrové trhlině na dolarové bankovce, ve Vietnamu mi do pasu nalepili vízum se jménem někoho jiného, v Thajsku mi spadl řetěz z motorky, v Austrálii jsem kvůli zácpě málem nestihl letadlo do Evropy… Ale vždy stačilo nepanikařit, zůstat trpělivý a říct si o pomoc.

V jakých dopravních prostředcích jste už cestoval?

Vtipná otázka. Nejčastěji a nejraději létám, jezdím na motorce nebo vlakem – pokud je to rychlovlak, tím lépe. Krom běžných prostředků jsem ale jel například hodně šílenou speedboat (malá rychlá loď) po řece Kok na severu Thajska, na elektrokole, stopem v kamionu či přes celé Brno na segwayi.

Kolik zemí jste už navštívil?

Po pravdě nevím a není jich zas až tak hodně. Raději zůstávám déle, než abych se hnal za co největším počtem. Je to někde kolem čtyřicítky. Ale záleží na tom?

Matoušovo další cestování a zážitky sledujte na jeho stránkách http://www.matous-vins.cz, kde se dočtete o jeho zážitcích především z Asie, ale také z Austrálie a Evropy a zjistíte, jak se žije na cestách.

 

Inzerce