Tibor je můj kamarád ze střední školy, který v sobě už tehdy projevoval ducha odvahy, snahu poznávat nové kraje a lidi, získávat nové zkušenosti. Vždycky z něj sršela jakási enthusiastická otevřenost vůči budoucnosti. I proto jsem se rozhodl publikovat jeho cestopisné postřehy, z cesty podniknuté v letošním červnu a červenci. Jeho cílem bylo zdolání asijsko-evropské hranice v tureckém hlavním městě Istanbul. Při svém dobrodružném cestování poznal však mnohem víc. Mimo jiné i kus sám sebe.

28. 6. 2017. Den D. Vzal jsem svůj 14kilový batoh a vyrazil z Anděla do Holešovic na benzínku za kamarádem Jirkou. Jirka tu už čekal se starou Felicií a vozíkem, připraven na cestu. Pod tíhou mé krosny jsem si uvědomil, že už je to tady. Odjíždím do Rumunska, za Jirky kamarádem Robinem, který na tamější farmě zpracovává lanýže. Byla to moje první cesta do neznáma. Měl jsem na farmě pomáhat dva týdny za ubytování, stravu a poté se dál držet plánu: překročit hranici asijsko-evropské hranice, a to v Istanbulu v Turecku.

Jirka, zkušený cestovatel, se jen smál, když viděl jak jsem nervozní. „Cestovní horečka je někdy pěkná svině“, řekl. Koukám podiveně na Felicii a přeplněný vozejk. S tímto povozem jsme já, Jirka a kamarádka Terka měli v plánu jet přes 1000km, a to prosím rychlostí ne vyšší než 90km/h. Tak tedy odstartovala moje první cesta za dobrodružstvím.

Jeli jsme skoro celý den od dopoledne do dopoledne. Jirka nám pouštěl svůj vyhlášený Langoš mix, který měl ještě z dob studií, z brigády u Mácháče. Mix plný otřepaných hitovek, které zná snad každý. Koncem cesty jsem si koupil v Rumunsku pivko, abych byl schopen tento kvalitní mix přetrpět. Vlastně těch pivek bylo asi 7. Dorazili jsme na benzínku a čekali až přijede Robin s Jeepem a ujme se vozíku přes rozbitou silnici, po které by to chudák felda asi nedala. Robin na mě působil dost pozitivním dojmem, hodně energicky a seznámil mě s obecnými poměry v Rumunsku. Robin žije v Rovensku, jedné z pěti českých původních vesnic v oblasti zvané Banát. Obyvatelé jsou původem Češi. Mluví staročeštinou, pasou dobytek, starají se o pole, jejich životní lifestyle se zasekl adekvátně s jejich jazykem, tedy 100 let do minulosti. Dorazili jsme a bylo na čase jít spát.

Následující dva týdny jsem různě vypomáhal, střídavě jsem vařil nebo dělal práce na poli. Zastavil se čas a já si začal uvědomovat, že mi v životě něco zásadního chybělo. To něco je přímý kontakt s přírodou a časem stráveným o samotě. Rozjímáním a dá se říci i meditací. Potkal jsem zde mnoho zajímavých lidí. Například Japonku Fuky s její dcerkou, další cestovatele Čechy, ale také mé dosud neznámé já.

Dva týdny utekly jako voda. Bylo na čase se osamostatnit a splnit si svůj sen. Kluci mě odvezli do města Orsowa, kousek od srbských hranic. Tak to začalo. Sám na cestě. Jen já a mé boty. Zvedl jsem palec a začal stopovat projížějící rumunská auta. Měl jsem v úmyslu jet do Bělehradu stopem. Než jsem dosáhl cíle, stopnul jsem 5 aut a ušel 20 kilometrů. Při prvním stopu mi zastavil menší Rumun se starým golfem. Nefungovaly mu budíky, ale to Rumuna nerozhodilo. Při rozjezdu auto nastartovalo asi až na desáté otočení klíčem v zapalování. „Hlavně že to jede,“ řekl jsem si. Trasa, kterou jsem projel s bláznivým Rumunem kolem hranic, byla jedna z nejhezčích podívaných, co jsem viděl. Bílá skaliska a Dunaj, řeka veliká tak, že v některých místech se člověku mohla zdát spíše jako menší jezero. Večer jsem dojel unavený po prvním stopování v životě do Bělehradu. Potkal jsem zde spoustu cestujících lidí. Mezi nima i Nigérijce, cestujícího přes celou Evropu, místního pracujícího Turka a spoustu dalších inspirativních lidí.

Pro další jízdu jsem využil služeb Blablacaru, kterou rozhodně doporučuji na low cost cestování jako levnou a užitečnou platformu na spolujízdu. Našel jsem někoho, kdo jel z Bělehradu do Bulharského Burgasu. Ivan K. mi napsal česky. S podivem jsem zjistil, že pojedu s českou rodinou jedoucí na dovolenou. Jízda byla příjemná. Klasická česká rodina, která měla s sebou řízky, a také tři generace v půjčeném devítimístném autě. Vzala s sebou také jednoho mladého Srba, který jel za svou přítelkyní a učitelku z Ruska vracející se domů do Moskvy.

Vyhodili mě přímo u hostelu v Burgasu. Tam jsem se spřátelil s majitelem Dimitarem. Dimitar byl Bulhar, ale žil 3 roky v Indii, měl vlastního guru a ve své veganské restauraci pod hostelem vařil indická jídla. V Burgasu jsem byl asi týden. Nejlepší byl výlet do Sozopolu, krásného městečka na pobřeží. Toto místo doporučuji na dovolenou. Jsou zde i kamenné pláže. Člověk, když má trošku štěstí, tak si dokonce najde soukromou pláž. Příslo mi to jako v Řecku, spíše než v Bulharsku.

Mým cílem však byl Istanbul, do kterého jsem vyrazil autobusem. Jízdenka stála na naše peníze v přepočtu asi 450 Kč. Měl jsem poprvé celkem respekt, když jsem jel přes bulharsko-turecké hranice, kde byl nově zaveden ostnatý plot proti uprchlíkům ze Sýrie a z Blízkého východu. Na hranicích byly přísné prohlídky.

V Istanbulu mě uchvátil výhled z mostu do historické části zvané Eminönü, a také na řeku s rybáři, kteří nahazovali své udice. Bylo toho však víc. Krásné staré budovy, mešity, úzké uličky a spoustu hlučných obyvatel. Pravdou je, že se Vás ve městě všude snaží pěkně natáhnout na cenách. Na to si chce dát pozor. Mají zde tržiště Great bazaar, legendární svou velikostí a připomínající, že Istanbul je už součástí Asie.

Od překročení asijsko-evropské hranice jsem byl už kousek. Stál jsem na břehu a čekal na loď, která zdá se, jako všichni v Istanbulu, neřeší příjezdový čas a má zpoždění. Jsem nedočkavý, protože nadešla má chvíle. Konečně překročím hranici Evropy a poprvé v živote se ocitnu na jiném kontinentu. První krok byl velmi vzrušující. Cítil jsem najednou tolik pocitů. Jeden zvlášť intenzivní – zadostiučinění.

Už od malička jsem neměl rád, když mi někdo říká, že něco nezvládnu nebo nemůžu. Cítil jsem, jak mi vlhnou oči radostí a jakýsi krásný druh šílenství naplnil mou mysl. Poznal jsem sám sebe z jiného úhlu. Poznal jsem, jak málo je potřeba k životu a plnění si snů. Od tohoto dne jsem věděl, že dokážu vše, co budu chtít. Myslím, že tuhle sílu má v sobě každý.

Sny a vize. Bez nich je život jen programem, opakováním rutin. Co mě fascinuje je, že tento styl života okolní svět pohlcuje. Automatizace, ať už návyků, tak i samotných myšlenek, ničí lidskou duši. Všichni jsme v podstatě stejní uvnitř. Člověk do toho co chce, musí jít přes všechen strach, který cítí. To, jestli ten moment pravdy překonáme nás definuje, zda budeme tím, čím chceme být nebo tím, za co nás chce mít okolí.

Tibor Šavel

Inzerce