,,Přišel a odešel – a zůstal. Jistě se najdou v naší zemi další, kteří ho budou následovat. Stal se v tomto století velikým příkladem nejen pro silné a nadané, ale především pro slabé a netalentované, protože sám takový kdysi byl. Našel si jen stupínky, po kterých kráčel vzhůru. Své sny nejen snil. Každý den udělal něco pro to, aby je splnil. “
Ota Pavel – Jak tenkrát běžel Zátopek

Emil Zátopek se narodil dne 19. září 1922 v Kopřivnicích jako šesté dítě v chudé rodině. Rodiče z něj chtěli mít učitele, ale Emil se jím i přes výborný prospěch nestal – kvůli absenci absolutního sluchu. Ten byl totiž vyžadovaný. Aby mohl vydělávat, tak hned v šestnácti letech nastoupil do Baťovi obuvnické továrny ve Zlíně. Ještě že tak učinil, neboť zde na něj čekala příležitost.

Jednoho dne přišel do továrny závodní trenér, vybral si čtyři chlapce (Emil byl mezi nimi) a přihlásil je na závody. Emil ale nechtěl (považoval se za vyhublého a slabého) a tak řekl, že ho bolí koleno a že se nezúčastní. Trenér se ale nedal odbýt, zavolal doktora a ten prohlásil Zátopka za naprosto zdravého. A tak musel Zátopek na start. Jakmile se ale rozběhl, cítil, že chce vyhrát. Ale! Skončil druhý! Na tuto událost Emil často vzpomínal a byla mu hnací silou v budoucnu. Samozřejmě, že nechtěl být druhý – chtěl to dotáhnout až na místo první, a tak se začal běhu věnovat vážně.

Tvrdší výcvik – Lehčí vítězství

Běh Emila Zátopka byl charakteristický jeho umučenou, pokřivenou tváří. Ospravedlňoval se tím, že to běhu dává vše a že to není krasobruslení. Trénoval tvrdě každý den, za každého počasí. Denně uběhl 30 km – za deště, za vedra, za sněhu. V zimě běhal ve vojenských, těžkých kanadách. Někdy běžel i se svou manželkou na zádech. Když měl jít pro mléko, tak pro něj doběhl. Když měl vyjít schody, tak je vyběhl. Vše obětoval svému sportu.

 

Svou vojenskou službu bral jako báječnou příležitost pro tréning. Samé fyzické cvičení, kázeň a soutěže. Stavení své chaty bral jako další báječnou příležitost pro tréning. S kolečkem písku a cementu běhal sem a tam. Celou dobu pracoval a pracoval. Zastavil se až po hodinách práce, kdy se svlékl do naha, vylil na sebe kýbl s vodou a pokračoval dál. Jeho životní krédo znělo:

Nemůžeš? Přidej!

 

Česká lokomotiva

Pouhé tři roky po začátku jeho tréningu se zúčastnil svých prvních olympijských her, a to v Londýně v roce 1948. Tehdy nebyl považován za favorita ani zdaleka. Nikdo nevěřil, že tento pohublý sportovec může vůbec dorazit do cíle. Jenomže Emil tu vyhrál v běhu na 10 km první místo, a to i přesto, že tento závod běžel teprve podruhé. V běhu na 5 km byl druhý. Emil Zátopek ovšem nikdy nebral prohru jako neúspěch. Sám říkal, že sport nejsou jen vítězství, ale i prohry. Jsou to další závodní zkušenosti. Říkal, že když vyhrajete, tak je to krásné; sluníte se na tom stupni s vavřínem na krku a vidíte, že ta oběť za něco stála. Ale když prohrajete, tak to není smuteční záležitost. To je čas na přemýšlení – co jsem špatně udělal – co jsem podcenil – co udělám, aby to příště dopadlo.

A to je přístup, který ho vynesl na vrchol. To je přístup, který každého vynese na vrchol.

Mezi světové hvězdy se dostal na olympiádě v Helsinkách v roce 1952, kde jako jediný v historii vyhrál tři zlaté medaile, jak v běhu na 5 km a 10 km, tak i v maratonu. Navíc se mu podařilo ve všech těchto disciplínách překonat olympijské rekordy. Běh na 5 km vyhrál tak, že v posledních 300 metrech předběhl tři běžce, kteří byli před ním a kteří ho dělili od medaile. Maraton běžel poprvé a hned ho vyhrál. V letech 1948, 1951 a 1952 byl vyhlášen jako nejlepší sportovec světa. Za svou kariéru překonal 18 světových rekordů, získal na LOH čtyři zlaté a jednu stříbrnou medaili a na Mistrovství Evropy tři zlaté a jednu bronzovou. Kvůli jeho sportovní energii a vytrvalosti se mu přezdívalo česká lokomotiva.

Emil si uvědomoval, že nebude nejlepší do nekonečna a celý život s tím pokorně žil. Kvůli zranění třísel v roce 1956 se musel léčit. Nakonec ještě na olympiádu nastoupil, ale už ne v tak dobré formě, jako předtím. V roce 1958 svou běžeckou kariéru ukončil. Ovšem stále se zúčastňoval běhů po celém ČSSR, cestoval do světa po různých akcí.

Život po slávě

Emil byl v osobním životě velmi přátelský, milý a proto velmi oblíbený. Ovšem jakmile s něčím nesouhlasil, tak to otevřeně a nahlas řekl. Nejspíše proto byl totalitním režimem zavrhnut a nesměl nikde pracovat. Ze dne na den se po něm slehla zem a musel začít pracovat rukama. Pracoval například v Jáchymovských dolech, nebo hloubil průzkumné vrty a studně. Vždy ale bral dřinu jako součást tréningu. Později, po nátlaku zahraničních ohlasů, se komunističtí funkcionáři museli nad Zátopkem slitovat a povolit mu trenérskou kariéru.

Jednou si Emil pozval svého kamaráda z Austrálie k sobě domů do ČSSR. Spřátelili se kdysi na LOH v Helsinkách. Emilovi se totiž velmi zalíbil jeho způsob běhu, i když tenkrát Australan nic nevyhrál. Byla to příjemná, týdenní návštěva. Když ho poté Emil vyprovázel na letiště, nenápadně mu něco strčil do batohu a řekl mu, aby se do něj podíval v letadle. Když se Australan poté do batohu podíval, viděl zlatou medaili právě z Helsinek!

Emil nám ukázal, že i jako celebrita může být ke všem laskavý, srdečný a vděčný. Byl to vrcholový sportovec, kterým se stal i přes hubenou postavu, nedůvěru ostatních, prvotní myšlenku jakéhosi netalentu. Muž, který všechny strasti a starosti bral celý život jako součást tréningu. Je světovou osobností, která dávala přednost přátelství před leskem zlata. Dalo by se říci, že Emil Zátopek je ideál, který by měl každý, sportovec nesportovec, následovat.

Vyprávěl o běhu, o němž jsem zatím nikde nečetl. Soupeřem mu byl pes. V době svých velikých výkonů trénoval na Českomoravské vysočině a jednou vzal s sebou vlčáka. Pes vrtěl ocasem, kdypak se mu stane, aby s ním šel někdo běhat? Vyrazili. Vlčák radostně štěkal a otáčel se po tom človíčkovi, pobízel ho ke spěchu, věděl dobře jako všichni psi o své běžecké převaze nad lidským tvorem. Ale netušil, že běží se Zátopkem. V desátém kilometru se jejich krok vyrovnal. Pak si vlčák už sedal, vyplazoval jazyk a nakonec ho Emil honil kolem rozlehlého rybníka před sebou. Večer se divila paní domu: „Copak je s tím psem? Nechce žrát ani pít.“ Druhý den vyběhl Emil Zátopek znovu. Jak ho vlčák zvětřil, zakňučel a zalezl hluboko do boudy.
Ota Pavel – Jak tenkrát běžel Zátopek

 

Ota Pavel – povídka Jak tenkrát běžel Zátopek
http://www.biographyonline.net/sport/athletics/emile-zatopek.html
https://en.wikipedia.org/wiki/Emil_Zátopek

 

Inzerce