Na rozhovor mi přišla usměvavá drobná blondýnka. Věděla jsem, že má za sebou několik úspěšných projektů, ale stejně mě její příběh doslova nadchnul. V 11 letech se poprvé setkala s polymerovou hmotou. Netrvalo dlouho a s tátou založili firmu LC Tools, kdy perfektně využili díru na trhu. Dnes jsou jejich produkty známé v různých koutech světa.

Řeč je o Lucii Štruncové, která je ve svých 17 letech již zkušenou podnikatelkou. Nestačila jsem se divit jejímu skvělému vyjadřování a ujasnění si životních hodnot a priorit. Prošla si úspěchy i překážkami. Jak na ni reagují vrstevníci? Jaké nástrahy skýtá rodinný byznys? Jak zvládá vše skloubit dohromady? O tom všem se rozpovídala pro DotW.

Pověz nám, čemu všemu se věnuješ.

Jsem kreativní člověk a všechno, co dělám, mě musí bavit. Snažím se, aby mi každá činnost přinášela radost. Máme s tátou společnou firmu LC Tools. Práci se snažím skloubit se školou, také píšu blog, točím videa a inspiruji ostatní, aby tvořili rukama.

Jak začal tvůj příběh s polymery?

Ještě než jsem se potkala s polymerem, vyráběla jsem šperky z korálků a s babičkou jsme objížděly trhy. To byly mé první vydělané peníze, za které jsem si kupovala další materiál. Když mi bylo 11, přijeli rodiče z Německa a přivezli mi 2 kostičky FIMO hmoty a já je hodila do šuplíku s papírem. Za nějakou dobu jsem je našla a začala z toho vykrajovat takové kýče (smích). Pak jsem brouzdala po internetu a nacházela spoustu informací. Ve 13 letech jsem začala jezdit na workshopy jiných umělců z celého světa. To se mi líbilo, hrozně jsem se toho naučila a také jsem chtěla předávat nabité informace ostatním lidem. Otevřeli jsme s taťkou polymerovou školičku u nás v Plzni. Museli jsme kvůli tomu nakoupit hodně věcí, na každou týdenní lekci jsem se po škole připravovala, a přesto to bylo prodělečné. Spolu se školou to bylo pěkně náročné období, ale ve 13 letech perfektní zkušenost.

Právě pro naši školičku jsme museli nakoupit spoustu nástrojů. Problém nastal, když návštěvníci kurzů všechny nástroje začali nechtěně rozbíjet. V tu chvíli právě taťka dostal myšlenku, že začneme vyrábět nástroje vlastní. Chtěl vytvořit tak kvalitní produkt, aby se nezničil a vydržel veškerý nápor. Naším prvním produktem byl Czextruder. Něco podobného tu bylo, ale z Číny a velmi nekvalitní. Takže jsme použili úplně jiný materiál, pozměnili princip činnosti a ještě k tomu vytvořili originální nástavce. Začali jsme vytvářet vlastní designové nástroje pro práci s polymerovou hmotou a založili tak s naším společníkem Martinem firmu LC Tools. Ve třech se to lépe táhne.

Co mi ze začátku hodně pomohlo a měla jsem to vlastně jako brigádu, je tvoření návodů. Nejdřív jsem je publikovala zdarma a potom je začala prodávat na Etsy.com. Je to výborné aktivum. Je příjemné, když ti jen tak blikne zpráva na telefonu a ty vidíš, že jsi právě vydělala 2 dolary (smích). Pořád můžeš vydělávat, i když se tomu nějakou dobu nevěnuješ.

Jak vznikl nápad vytvořit rodinný byznys?

Táta měl dobrou práci, ale asi ho úplně nenaplňovala. Podle mě v tom viděl velký potenciál. Ze začátku to byla sranda, když jsme měli plnou garáž hmoty nebo nástrojů. Objednali jsme třeba 150 kg hmoty z Číny. Hmota ale přišla špatná. Byla moc měkká a nedala se použít. Pak naopak přišla hrozně tvrdá. Takže jsme začali tyto hmoty míchat dohromady (smích) a hodně jsme u toho experimentovali. Kupodivu to táta ani v tuto chvíli nevzdal, ale já si vzpomínám na tohle šílené stresové období, jako by to bylo včera. Teď už je to práce, která zaměstnává nejen nás 2, ale více lidí v rodině a další lidi externě.

V jakém stádiu je firma teď?

Polymerová komunita je velmi malý segment. Pro nás je velkým úspěchem, že se o nás ví a naše produkty znají. Prodali jsme už tisíce kusů nástrojů. Největší odbyt máme v Americe a v evropských zemích.
Táta se vždycky staral o finanční a marketingovou stránku a já o tu kreativní. Teď, jak už je nás víc, tak máme třeba grafičku, konstruktéra, překladatele. Vyplynulo to úplně samovolně.

Jak je to s tvým blogem?

To je spíše taková okrajová činnost. Občas mám potřebu se z určitých věcí vypsat a blog je na to perfektní. Co se týče čtenosti, tak mám článek, který si přečte 200 lidí a článek, který si přečte 3000 lidí. Hodně záleží na tom, o čem píšu. Více lidí čte články, které souvisí s polymerem a slouží jako návody, jak si určité věci vyrobit krok za krokem. Potom tam mám i články hodně osobní, o myšlenkách, timemanagementu, o jídle… Každý si najde svoje.

Já si třeba vůbec neumím představit, že bych měla firmu s rodiči. Nehádáte se s tátou?

Na to nebudu odpovídat (smích). Má to samozřejmě své výhody i nevýhody. Velké plus je to, že pracuji s někým, koho znám, kdo mi rozumí a ví, jak na tom jsem. Negativní je ale třeba to, že řešíme hodně práci i doma a není tam jen vztah táta – dcera, ale jsme vlastně obchodní partneři.

Přeci jen pracuješ od svých 11 let. Vnímáš třeba negativně, že jsi neměla takové pohodové dětství, jako ostatní kamarádi nebo spolužáci?

Byla jsem hodně aktivní dítě. Chtěla jsem dělat všechno, chtěla jsem být ve všem dobrá. Na základce jsem chodila do matematické třídy a byla premiantka. Na přelomu 7. a 8. třídy jsem přemýšlela nad tím, proč to vlastně dělám. Ujasnila jsem si priority, přestala školu tolik řešit. Později jsem si začala při matematice a ostatních předmětech skicovala návrhy a pracovala i na vlastních věcech, což samozřejmě učitelům vadilo (smích). Když se na to ale podíváte z jiného pohledu, já se věnovala své práci, něčemu, co mě baví a živí. Nevnímala jsem danou látku, která mě nenaplňuje. A byl to problém. To je přesně dnešní školství, kdy se přistupuje ke každému stejně a nepodporují se v dítěti jeho individuální schopnosti a vlohy.

Práce mi asi vzala čas, který jsem mohla strávit s kamarády. Také jsem měla už jako malé dítě spoustu starostí, které ostatní neřešili. To vnímám trochu negativně.

Máš v životě nějaký zlomový okamžik, který tě posunul úplně jiným směrem?

Mám, ale netýká se podnikání. Má to velký dopad na můj život. Je to něco přes rok, co jsem zažívala dost stresu a brzy se k tomu přidružily i zdravotní problémy. Potkala jsem ale paní, která mi v tu dobu velmi pomohla a nasměrovala mě novým směrem. První změna proběhla přímo v mé hlavě. Přestala jsem si brát věci osobně, neberu si toho tolik, čtu jiné knížky. Druhá zásadní změna proběhla ve stravě. Po měsíci mi zdravotní problémy úplně vymizely a byla jsem i víc v pohodě. U mě je tím klíčem z většiny rostlinná strava. Tak si říkám, že na tom asi něco bude. Záleží mi na tom, co svému tělu dávám a podle toho se taky odvíjí, jak jsem aktivní a pracovitá.

Co teď studuješ?

Studuji uměleckou střední školu obor Design interiéru. Jsem ve třetím ročníku. Když jsem se připravovala na přijímací řízení a talentové zkoušky, žila jsem tím. Chtěla jsem pracovat rukama i ve škole. Ze začátku jsem byla nadšená, myslela jsem si, jak se mi změní život. Potom jsem zjistila, že to vůbec není to, co jsem si vysnila. Prvních 6 hodin mám klasické školní předměty a odpoledne jsem v ateliéru do 17 hodin. Přijedu domů o půl hodiny později, ještě se musím naučit na testy, musím udělat skici a pak ještě pracuji na svých projektech. Nejdřív máš pocit, jak tě škola připraví na život designéra nebo architekta a pak zjistíš, že je to všechno úplně jinak. Je určitě dobré, vidět to taky v praxi a díky bohu, že mám tyto možnosti díky naší firmě.

Plánuješ potom jít na vysokou školu?

Vůbec nevím. Několik oborů je zajímavých a zároveň by se mi mohlo hodit k mému podnikání. Líbí se mi třeba program Erasmus, kdy vyjedeš studovat do zahraničí. Zatím ale nejsem rozhodnutá.

Jak zvládáš všechno skloubit dohromady?

Je to otázka priorit. Také spoustu práce nosím pořád s sebou. Spočítala jsem si, že třeba ve škole strávím 45 hodin týdně. Udělala jsem si tabulku, kde jsem si sepsala, co přesně dělám. Vyšlo mi, že mám přesně 2 hodiny denně volného času pro sebe. To je hrozně málo. Tak si práci tahám s sebou. Učitel třeba zadává příklady na tabuli a já už si skicuji šperky. Snažím se i čas ve škole využít efektivně (smích). Také používám diář DOLLER, ten je perfektní.

Teď třeba čtu knížku Přednášejte jako na TEDu. Je to pecka, naprosto skvělá knížka. Je paradoxní, když sedíš ve třídě a čteš třeba o tom, jak upoutat, motivovat lidi, aby se zajímali o téma, o kterém mluvíš, a pak se podíváš před sebe, kde vidíš vyhořelého učitele, který tu práci nemá rád, je unavený a sám znuděný. Kdyby učitelé alespoň zčásti přednášeli tak, jako se tam píše, bylo by to úplně o něčem jiném.

Jak tě vnímají kamarádi nebo spolužáci, kteří žijí normálním studentským životem?

Na základce to bylo hodně poznat. Tam obvykle spolužáci nevěděli, co by chtěli dělat a já už měla firmu. Ale moc to nešířím a nechlubím se tím. Hodně lidí na to přišlo. Třeba když jsem byla v televizi s Jiřinou Bohdalovou, tak to viděla spousta lidí a já se cítila fakt trapně, když lidi okolo zjistili, co dělám (smích).

Na střední škole je to lepší. Tam se „ulejvá“ každý, ale každý má pro to jiný důvod (smích). Tam to není tolik znát. Jak jsem v umělecké třídě, každý si všímá sám sebe. Je jedno jestli máš fialové vlasy nebo jinak namalované oči. Umělci to berou trochu jinak. Všechno, co je originální, je super.

Nemyslím si, že by mě brali jinak, ale pár nejbližších spolužáků mě krásně podporuje a často se zajímají.

Co bys doporučila lidem, kteří by chtěli začít podnikat?

Obvykle začneš podnikat proto, že máš myšlenku nebo nápad na něco, co tu ještě nebylo, chceš něco vylepšit, změnit. Jakmile se do toho vrhneš a máš kuráž něco nechat za sebou a vrhnout se do nového, je dobré dát o sobě vědět. Nedělat kvůli penězům, ale myšlence, kterou chceš šířit dál.

Spousta lidí čeká – až si dodělám školu, až budu bakalář, až získám ten další „papír“, tak teprve pak svou myšlenku, nebo produkt spustím a vydělám na tom majlant. Ale na co se čeká. Vždyť nevíš, co se bude dít za rok, nebo kde budeš za 5 let. Takže žít přítomným okamžikem, to bude ono.

Uvažuješ o tom, že až dokončíš školu, nastoupíš klasicky do zaměstnání?

Ne, jedině na skok třeba do originální zmrzlinárny (smích). Líbí se mi myšlenka, kdy pracuješ na něčem svém, přizpůsobíš si to podle sebe. S mými sny ohledně cestování si ani klasické zaměstnání nedovedu představit. Snad bych o tom uvažovala jedině, kdyby to byla pro mě nějaká skvělá zkušenost nebo příležitost, jak se rozvinout dál.

Jaké jsou tvé další sny a vize?

To vím naprosto přesně (smích). Všechno jsem si to sepsala a snažila se ujasnit si to. Potom, když máš jasnou vizi v hlavě, tak je mnohem větší pravděpodobnost, že půjdeš tou správnou cestou a začnou se dít ty správné věci. Hodně to souvisí s tím, co a jakým způsobem si přeješ dokázat.

Snažím se dát dohromady knížku. Je to běh na hodně dlouhou trať. Před cca rokem jsem měla schůzky s nakladateli a oni mi všechno schválili. Pak jsem přišla nadšená domů a začala počítat a zjistila, že je to velmi nevýhodné a nemáš tak volnou ruku. Pustila jsem se tedy do té složitější cesty, kdy si vše zařídím sama. Chci, aby moje knížka byla jiná. Takže v ní postupně propojuji prvky blogu se svou tvorbou. Bude to směs všeho, co dělám nejradši. Tak nějak věřím, že když má kniha bude doopravdy vycházet ze mě, pak bude vážně dobrá, upřímná, originální a tak nějak po mém.

Až se dotvoří knížka, mám v plánu rozjet se do světa, procestovat pár zemí a v každé z nich učit workshopy a kurzy, kde bych své projekty šířila dál. A ten největší sen, je mít vlastní ateliér, kde si v klidu sednu, vypiju pár hrnků zeleného čaje a budu v klidu tvořit své projekty.

Lucce moc děkuji za její inspirativní rozhovor i moc milé setkání. Pokud budete chtít Lucku vidět naživo, vřele doporučuji konferenci Úspěchobraní ve Zlíně, kde bude jedním z řečníků.

Foto – Nikol Bruncová www.linnette.cz

Inzerce