Albánská výzva je spolek, který vznikl kolem roku 2014. Jeho posláním je zpřístupnit albánské hory turistům, oživit tamní vesnici a vytvořit kolektiv mladých lidí, kteří chtějí svůj čas trávit aktivně.

Na Albánskou výzvu jsem narazila o zkouškovém období náhodou, když jsem pátrala po tom, kam pojedu za odměnu. Vždycky jsem tíhla k horám, vonícím lesům, divokým peřejím a pocitu svobody, který člověk zažívá, když je tam, kde ho nic neomezuje, kde vše plyne přirozeně bez pravidel.

Do Albánie jsem chtěla vyrazit už v roce 2016, ale tolik blízkých lidí mě odrazovalo, že jsem nakonec podlehla jejich prosbám a nejela. V tu chvíli mi došlo, jak hrozně mě to mrzí. Sledovala jsem odvážlivce na sociálních sítích, kteří se nenechali od nikoho odradit a vydali se do Albánských hor, kde prožívali různá dobrodružství i nedobrodružství. V tu chvíli jsem si uvědomila, že pokud si nebudu stát za svým rozhodnutím, tak nikdy nebudu spokojená.


V roce 2017 jsem si svoje předsevzetí jet do Albánie splnila. Nic jsem od toho neočekávala, chtěla jsem jen prostě BÝT v Albánii, dýchat místní vzduch a užívat si klidu. S blížícím se odjezdem do této „nebezpečné“ země přibývaly prosby a citové vydírání, abych zůstala doma. Moje okolí zajímala hlavně otázka, co jedu do té Albánie dělat/hledat. Do Albánie jsem jela překonat strach. Někomu to může přijít vtipné, přeci jen Albánie vážně není taková divočina, ale pro holku z města, která je tamním životem rozmazlená, to byla výzva. Výzva na mě číhala na každém kroku.

Bojím se jezdit autem po dálnici a hlavně po větších městech. Albánská výzva začala tak, že jsem jela Transitem z Prahy do Brna. Než jsem za automobil sedla, měla jsem představu, že to bude jako řídit tank. Tak mi to bylo vyprávěno. Byla jsem překvapená, jak je nakonec řízení Transita jednoduché. Ovládá se stejně jako osobák.

Tento rok Albánská výzva pořádala 4 turnusy . Já jela na 2. turnus.Byla jsem rozklepaná, co mě čeká. Nikoho jsem neznala, ve stanu jsem spala maximálně 3 dny, myla jsem se v teplé vodě minimálně jednou denně. Když jsem se dostavila před Šedý dům, kde měl být sraz, poprvé jsem potkala svoje souputníky. Šokovalo mě, kolik lidí jede samo. Vlastně minimálně polovina lidí na tom byla stejně jako já. Do Albánie jeli poprvé, ve stanu spali vždy jen pár dní, ale nejvíce mě rozhodilo, že jsem byla jediná, kdo jede jen na týden. Opravu klobouk dolů před těmi, kdo tam jeli na déle.

Po cestě, která trvala 16 hodin nás měl čekat údajně čtyřhodinový výstup do základního tábora. Naše skupinka z Transitu, kde nás bylo osm, vyšla ve 2h odpoledne a poslední opozdilci došli v půl 9 hodin večer. Mezi nimi jsem byla i já. Výstup byl neuvěřitelně náročný, protože se šlo do kopce ve 35°C a šlo se svižným tempem. Další výzva tedy byla splněna – dolézt do tábora.

Tábor byl v údolí a hned vedle tekla horská řeka, která měla kolem 7°C, takže nic pro neotužilce. Na druhou stranu, pokud se chcete opravdu umýt, prostě do těch 7°C skočíte po hlavě.

Další zkoušku, kterou jsem si stanovila, bylo uvařit jídlo pro větší počet lidí. Když jsem svou tužbu sdělila svým nejbližším, tak se mi vysmáli. Nenechala jsem se však zviklat a směle jsem uvařila. Jestli byl někdo na skautském táboře, tak mi dá za pravdu, že uvařit jen čaj dá práci. Pec, na které jsme vařili byla vyrobená z kamenů a jílu. V Albánii je středozemní podnebí, ale jelikož byl tábor u vody, tak se často stávalo, že listí a klacíky byly namoklé a už jen rozdělání ohně vám zabralo hodiny.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že čas je nejcennější komodita, kterou máme. Hodina rozdělávání ohně mě vůbec nemrzela, byla za mnou vidět práce a z jídla měli radost i ostatní. Kdysi jsem slýchala, že pokud něco děláme jen pro svoje vlastní obohacení, tak je to vlastně prázdné, zbytečné, ale až v Albánii na mě tento význam opravdu dolehl.


V Albánii nebylo jen hezké počasí, dva dny nám pršelo a i to je pro psychiku zkouška. Být dva dny v mokru není nic příjemného. Další nepříjemný aspekt byla stejnorodá strava. Vločky, rýže, těstoviny, místní sýr a chleba. Také nás zastihl tzv. Albánský faktor, pokud byl někdo v Egyptě, tak možná zná Faraonovu pomstu (akutní střevní potíže, které trvají až několik dní). Při těchto situacích mě drželi lidé, kteří byli kolem mě. Všichni si dodávali sílu a odhodlání pokračovat. Cesty do Albánie nelituji, ani přes to že jsem nebyla téměř na žádném výletě. Poznala jsem opravdu úžasné lidi, kteří mě obohatili o jejich pohled na svět, o jejich zkušenosti, o jejich odvahu, o to, že mají sny, za kterými si jdou.

Tento článek jsem napsala hlavně pro ty, kteří se rozhodují, jestli něco vykonat nebo raději být nečinný a jen snít. Každý má na výběr. Je lepší se hýbat, než stát na místě. Je lepší udělat krok a zjistit, čeho jsme schopní, co všechno zvládneme, než nad tím celý život přemýšlet a ve stáří si rvát vlasy. Třeba zjistíte, že toho zvládnete tisíckrát víc než jste si mysleli. Stačí se nebát a poslouchat svůj vnitřní hlas.

Inzerce